Po neúspěchu reprezentačního áčka na mistrovství světa ve Švýcarsku bývalý extraligový hokejista a respektovaný odborník říká: „Lepší časy zažijeme až tak za pět až sedm let.“

Davide, už se stalo víceméně tradicí, že ze světových šampionátů medaile nevozíme. Bojíte se o český hokej?
Bojím se. (vyhrkne) Generace zlatých hráčů odrostla, dnes to jsou staří borci. Střední generace, která je měla nahradit, není tak silná. Co se týče mladých, tak tam je mezera, velká díra. Myslím si, že nás čeká pár hubených let. Nebojím se říct pět sedm let. Musíme si zvyknout, že případná medaile bude pro český hokej ohromný bonus.

Jinými slovy si musí český národ počkat na nové hráče?
Tak to je. Když se pohybuji mezi lidmi, kteří pracují s mládeží, tak silné ročníky jsou až 97, 98. Až tihle hráči potáhnou nároďák, tak se můžeme vrátit na předchozí pozice. A zase budeme hrát pravidelně o medaile.

Příští rok na olympiádě ve Vancouveru to tedy nebude?
(naštvaně) Všichni tvrdí, kolik máme hráčů v Kanadě, ale proboha my jich tam tolik nemáme. Z toho jsem úplně vyřízenej. Buď tam máme starší hráče, průměrné a nebo ty, kteří ještě potřebují dorůst. Dřív jsme měli v desítce kanadského bodování tři lidi, dnes jsme rádi, že Eliáš je někde dvaadvacátý. A dál? Za ním je obrovská díra. V Americe momentálně nedisponujeme světovými hráči. Nám přijede Havlát, Tomáš Kaberle, dejme tomu Vokoun do branky. Ale kam se posunou Rusové? Ovečkin, Malkin nebo Gončar. Kanada má v NHL třicet lidí lepších než bylo na mistrovství světa. Když to přeženu, tak Finům přijede osmnáct gólmanů a šestnáct skvělých útočníků. Podívejte se, co předvádějí Švédi v Detroitu.

To není moc povzbudivý výhled do budoucnosti…
Ono to není až tak otázka jednotlivých hráčů, je to spíše o celkové kvalitě českého hokeje. Když se podíváte na extraligu, tak je strašně široká. Ve třetích lajnách tam hrají lidi, kteří by za normálního stavu v extralize nenastupovali. Před čtyřmi pěti lety by byli v první národní. To je strašný kvalitativní posun. Třeba švédská Elitserien má dvanáct mužstev. To je návod i pro nás: zdrcnout extraligu, vytvořit větší konkurenci. Kdo třeba vymyslel, že juniorská extraliga měla čtyřiadvacet mančaftů? Vždyť my nemáme tak širokou základnu a kluci v tomhle věku musí hrát jeden těžký zápas za druhým. Jedině tak se budou zlepšovat a půjdou nahoru.

Zlatá generace českého hokeje byla vychovaná za éry komunismu, fotbalisté Nedvěd, Poborský, Šmicer či Berger také. Od té doby lepší hráče nemáme. Je to jen náhoda?
Není! Jak komunisty nemám rád, tak tohle dělali dobře. Vznikala tréninková centra mládeže. Kromě bruslí a hokejek měli kluci výzbroj zadarmo. Dnes je to souboj o děti. A jestli hokej nechce zahynout na úbytě, tak musí jít cestou nejmenšího finančního odporu. Pokud kluby nechtějí vyhazovat peníze za nákup drahých hráčů, musí investovat do mládeže. Do trenérů. Tak to prostě je! (zvýší hlas)

To ano. Ale kde na to mají kluby v současné situaci vzít prostředky?
Počítejte: hráč má základní plat 400 tisíc. Já mu ho přeju, je třeba jedinečný, něco umí. Ale proč by nemohl jít na 370 tisíc měsíčně a zbylou částku dát dolů trenérům. To není takový rozdíl a zaplatilo by to jednoho trenéra. Dneska je v týmu 22 hráčů a na deset trenérů se musí 300 tisíc v každém klubu najít. Ušetřit se dá.

Jenže v klubech se už i tak mohutně šetří. I na platech hráčů… Pardubice, Plzeň, Litvínov – ořezaly výplaty…
Proto je třeba maximálně se soustředit na výchovu svých hráčů. Abyste nemuseli kupovat skoro celé mužstvo odjinud. Když si chci pořídit kvalitního hráče, tak z kapsy vytáhnu přes milion. A z toho mám zaplacený trenéry na tři měsíce. Třeba Vláďa Růžička to ve Slavii dělá úplně suprově. Stahuje si mladé kluky, dává jim prostor v Havlíčkově Brodě a během sezony si je vytahuje nahoru. V první lize se naučí hrát dospělý hokej a pak jim adaptace na extraligu netrvá tak dlouho. Třeba jen rok nebo půl roku. Podívejte se na Pardubice! To byla bašta mládežnického hokeje. Tady byl takový přetlak, že se muselo chodit hrát jinam. A podívejte dneska… Vylezl někdo za poslední dobu, kdo by byl nadstandardní v extralize?

Od dob tria Koukal, Kolář, Průcha ne.
Tak vidíte. A to je let. Takže něco není v pořádku.

Vraťme se ještě k reprezentaci. Co jí chybí ke světovosti? Proč jsme najednou až ve druhém sledu?
Zarputilost směrem k brance. My nehrajeme moderní hokej. Všechno děláme ne efekt, na krásu. Furt vymýšlíme, jak si situaci zjednodušit, jak vyhrát co nejjednodušším způsobem. Jenže v dnešním hokeji to za cenu obětí a bolesti nejde. Jasně to ve Švýcarsku ukázali Švédové.

S kvalitativně druhou generací svých hokejistů…
Ano. Přesně. Švédi začali turnaj příšerně. Nesráželi se, nechodili před bránu, hráli na krásu. Postupem času, od zápasu s Amerikou, začali hrát jeden za druhého. Přesně podle stanoveného plánu. Kdybych vzal tužku do ruky, tak můžu dopředu namalovat čáry a oni se po nich budou plus minus pohybovat. To je dostalo nahoru. Česká nátura je v tomhle jiná. Pořád hledáme nejmenší cestu odporu. A to podle mě zavraždilo naše mužstvo na letošním mistrovství. My máme vizuálně převahu, jsme více na puku, ale je to strašně neefektivní.

Důkazem modernosti je Petr Čajánek. Žádný jemný technik, ale nebojí se vlézt do mlýnice před branku.
Jistě. On je pracant, dříč. Má buldočí povahu. A to je o dnešním hokeji. Kdo dokáže vyhrávat puky, vyhrávat osobní souboje, tak je úspěšný. Na ledě už není místo na krásné přihrávky. Hokej se šíleně zrychlil, je to akční věc, je to o tahu na branku. Podívejte se na Kanadu. S čím oni získali stříbrnou medaili? Na to se s prominutím kromě finále nedalo dívat. Ale když šel puk na bránu, tak tam nebyli dva Kanaďané, ale tři a další stál o kousek vedle. Proto dávali góly. A ještě něco.

Povídejte.
Dnes se hokej hraje v pěti. Krásně to bylo vidět na Američanech. Získali puk, dali první přihrávku dopředu a pět lidí vyletělo nahoru až po červenou čáru. Kdo zjistil, že je poslední, tak zpomalil, a utvořil akci šířku a hloubku.

A Češi?
Dostaneme se na puk, beci rozehrají a složí ruce. Mají po práci. To je špatně.

Dá se říct, že v extralize praktikují moderní hru především Karlovy Vary a Slavia. Tedy finalisté z posledních dvou let.
To je ukázka toho, že to jde. Oni nehrají krásně, ale strašně účelně. A vítězně. Ani Skuhravý a ani Kumstát – to nejsou žádní super hokejisti. Ale jsou to tahouni a kolem nich byla spousta menších tahounů. Všichni šli do brány, prostě jedním směrem. Vláďa Růžička ve Slavii si to takto buduje už několik let. To není náhoda. Tyhle kluby se snaží řídit světovým trendem. Sparta? Nejlepší kádr, ale umřela na krásu. To je naprostá kopie našeho nároďáku na světové úrovni.

Jak z toho ven? Můžeme si vzít příklad třeba od Rusů, kteří patnáct let na „světě“ neměli zlato a najednou dominují?
Rusové byli skvělí po celou dobu, co nezískávali medaile, ale umírali na to, že nebyli kamarádi, že neměli trenéra, že si každý hrál na svoje triko. Bykov to změnil. Udělal z nich teamwork. Jasný příklad je Ilja Kovalčuk. Za poslední roky to je nejlepší hokejista jakého jsem viděl. Loni v Kanadě úžasný, letos ještě lepší. Ten kluk hrabal dozadu, dřel. Nešlo mu jen o to střílet góly. Kovalčuk – to je synonymum moderního hokeje.