DAVID POSPÍŠIL strávil v čarokrásném městě na řece Něvě půlrok kariéry, který ze svých vzpomínek nikdy nevymaže. „Petrohrad je nádherné město, hezčí jsem nikdy neviděl,“ říká bývalý vynikající hokejista Pardubic či Plzně a momentálně uznávaný hokejový expert České televize.
Davide, do Ruska jste odešel v sezoně 2003/04. Tehdy hokejisté ještě směrem na východ moc nemířili, že?
Ano. Tehdy byl odchod do Ruska v plenkách. Na ten rok si moc dobře vzpomínám. V Plzni jsem měl fazonu, proto si mě také v Petrohradu všimli. Naskytla se mi možnost odejít, ale do týmu, který hrál v té době o záchranu. Petrohrad neměl moc dobrý mančaft a patřil i k těm nejchudším klubům v tehdejší Superlize. Ovšem na naše poměry bylo i to nejchudší fantastické. (usmívá se) Nedalo se to odmítnout. Angažmá v Petrohradu pro mě bylo školou i v tom, že jsem se naučil hrát v týmu, který bojuje o padáka, což jsem do té doby nezažil.
Proboha, co budeš v Rusku dělat? Slyšel jste to často?
Samozřejmě že mě lidé přemlouvali, abych zůstal v Plzni.
Navíc, když jste tam měl vybudovanou perfektní pozici. Dařilo se vám, byl jste kapitánem…
Přesně tak. Bylo mi dvaatřicet a Rusové mi učinili nabídku, které nešlo odolat. Rozhodlo finanční hledisko. Jinak bych zůstal v Plzni. Měli jsme skvělou partu, nic mě netáhlo pryč. Stejně jako v běžném životě však musíte myslet na zadní vrátka a občas potlačit do pozadí svoje ambice.
Říkáte, že Petrohrad tehdy nepatřil mezi top týmy v Superlize. Sledoval jste jeho přeměnu ve spolek boháčů?
Ano. A pozorně. Díky tomu, že jsem tam hrál, sleduju výsledky a vždycky hledám Petrohrad. Už když jsem tam končil, měl do klubu přijít veliký sponzor operující na poli jaderné elektřiny, pak do klubu vstoupil Gazprom (největší exportér zemního plynu na světě – pozn. aut.) a peníze se začaly sypat.
Jaké měl Petrohrad zázemí?
Hrálo se v nové hale, která byla postavena pro mistrovství světa. Tréninková hala nebyla nic moc. Navíc jsme museli přejíždět, a jelikož má Petrohrad pět milionů obyvatel, zabralo to dost času. Většinou přišlo šest sedm tisíc diváků, na derby s CSKA Moskva třeba dvanáct tisíc. Zachránili jsme se asi čtyři kola před koncem. I z tohoto pohledu to bylo náročné. Přišel jsem do týmu, který si zoufale nevěřil.
Přitom kádr byl na solidní úrovni, ne?
To ano. V lajně jsem hrál se Zelepukinem, bývalým hráčem New Jersey, chytal tam Jánko Lašák, jenž tehdy přišel z Ameriky. Ale potvrdilo se, že v každém sportu sehrává psychika ohromnou roli. Hokejisté tam byli dobří, ale byli strašně dole. Trénoval nás Boris Michajlov (legenda ruského hokeje – pozn. aut.), o kterém dodneška nejsem přesvědčený, že to je trenér. Ano, byl to vynikající hokejista, ale mým viděním špatný kouč. Nic s námi nedokázal, jakýkoliv český trenér by tým viditelně pozvedl. On ne. Trénovali jsme jak roboti – pořád to samé, žádná změna. I přesto mám vzpomínky hrozně krásné. S některými hráči si stále voláme, nebo se potkáme na mistrovství světa. Třeba Sláva Zavalňuk pracuje pro ukrajinský hokejový svaz, tak spolu pokaždé pokecáme. Myslím, že se rádi vidíme. Je to příjemný pocit.
Co vám ještě utkvělo v hlavě?
Petrohrad je nádherné město. Hezčí jsem v životě neviděl. Ne nadarmo se mu přezdívá Paříž východu. Vůbec to není nadnesené. Petrohrad má slavnou minulost, město se v té době dávalo do pucu, historické památky mají svoje neopakovatelné kouzlo. V současné době musí být Petrohrad ještě krásnější.
Po jak dlouhé době jste vyrazil na slavný křižník Aurora?
Ani jednou. (rozesměje se) Dvakrát jsem okolo něho jel, když byla ve městě zácpa. Bydlel jsem vedle Něvského prospektu a halu jsme měli na druhé straně Něvy. Nebylo to jednoduché. V jedenáct večer se zvednou mosty a na druhou stranu přes vodu se už nedostanete.
Český sport zanechal v Petrohradu velký dojem. Sám jste to mohl poznat na vlastní kůži. V době vašeho angažmá byl v kurzu fotbalový tým vedený Vlastimilem Petrželou, že?
Bylo to znát na každém kroku. Mí spoluhráči tenkrát na fotbal žárlili. V Petrohradu byl fotbal sportem číslo jedna. Kdo měl něco společného se Zenitem, byl pomalu bůh. V týmu hrálo několik českých fotbalistů, stýkali jsme se, chodili na pivo. Občas přišli i na náš zápas. V té době tam byl Čontofalský, Hartig, Horák, Mareš, Kincl nebo Radek Šírl. Ten mi dodnes během mistrovství světa volá, ať mu seženu lístky. Fotbalová parta byla obrovská a pozice českých hráčů báječná. A trenér Petržela byl bůh. Doslova.
Ve čtvrtek přijede Petrohrad k přípravnému utkání do Hradce Králové. Budete v hledišti?
Pokud mi do toho nic nevleze, tak určitě. Nejenom proto, že jde o Petrohrad, ale český fanoušek bude mít možnost vidět opravdu špičkové hokejisty.
