Později trénoval mládež, dělal i asistenta u A mužstva. Málokdo ale ví, že špatně viděl. Při tréninku ho spoluhráč píchl hokejkou do levého oka. "Viděl jsem na něj jen částečně. Bylo mi jedenadvacet. Nikdy jsem ale nepřemýšlel, že bych kvůli tomu hokeje nechal. Tu hru jsem miloval,“ říká mimo jiné v obsáhlém rozhovoru bývalý útočník. A ještě jedna zajímavost. Pavel Smitka je otec přední české tenistky Terezy Smitkové, osmifinalistky Wimbledonu z roku 2014.

Zajdete občas na hokej?
Jasně. Vždyť mám permanentku. Vloni jsem byl bohužel hodně nemocný, tak jsem pár zápasů vynechal. Jak ale můžu, tak jdu. Sedíme vedle sebe s Jardou Janečkem (rovněž bývalý hradecký hokejista – pozn. red.).

Zimák znáte jako své boty. Vzpomínek musí být mraky…
Je pravda, že jsem tady odehrál hodně sezon. Někdy z toho mám smíšené pocity. Ne vždycky jsme dělali maximum pro to, abychom hráli co nejlíp. Ani dnes nevím, čím to bylo. Je to takový vnitřní pocit.

Do A týmu jste přišel z dorostu v sezoně 1975/76. Tehdy se povedlo postoupit z druhé do první ligy. Hradec s klikou zvládl kvalifikaci. Potřeboval o tři góly porazit Kladno a vyhrál 4:1. Nebylo podivné, že to takhle hezky klaplo?
Moc si to nepamatuju. Byl jsem mladý. Možná v tom nějaké čachry byly, ale je to už hodně dávno. Já se vždycky snažil hrát naplno.

V kabině jste sedával s úplně jinou generací hráčů než s kterými jste v roce 1989 končil. Kdo vám nejvíce utkvěl v paměti ze staré party?
Zmínit musím hlavně Mirka Valáška, to byl pan hokejista. Pak tu byli bráchové Petr a Pavel Suchý, gólman Zbyněk Melounek. Hrozně rád jsem měl Honzu Bálka, Radka Mlejnka, Martina Pavlíčka. Těch kluků bylo hodně. Nerad bych na někoho zapomněl.

Taky jste coby dorostenec musel po trénincích sbírat puky?
Já jsem žádnou velkou ,,šikanu“ nezažil. Mazáctví ale samozřejmě jo. To je v hokeji normální věc. Když jsem zestárnul, snažil jsem se mladším spíše pomáhat. Byl jsem v tomhle jinej. Oni starší hráči si své pozice spíše bránili, mladé si moc k tělu pustit nechtěli. Já to tak nebral.

Byl někdo, s kým jste hrával, opravdu výjimečný?
Těch kluků bych mohl jmenovat víc. Petr Praisler, Patrik Martinec, Martin Hosták, ale hlavně už zmíněný Mirek Valášek. Troufnu si říct, že měl na NHL. Byl talentovaný, měl výborné fyzické parametry. Jenže byla jiná doba.

Vy jste platil za energického hokejistu, že?
Do osmadvaceti jsem se v tom trochu plácal. Měl jsem dobrou fyzičku, ale pořád těžké nohy. Jako bych je tahal z medu. (směje se) Když jsem trošku zmoudřel, přišel jsem na to, jak trénovat a hrát. Bohužel byly tenkrát tréninky směřované do vytrvalosti. Já jsem potřeboval spíše dynamiku. Ke konci kariéry jsem už paradoxně nebýval tak zafuněný. Metody se měnily.

V ČNHL jste toho odehrál nepočítaně. Vybaví se nějaký povedený zápas?
Asi s Karvinou. Už nevím, v kterém to bylo roce, ale dal jsem hattrick. Dařívalo se mi taky s Kladnem, které mělo v té době velmi dobrý kádr. Párkrát jsme je porazili.

Současný hokej je rychlejší, dynamičtější. Zamlouvá se vám?
Jsou hezké zápasy i horší. To bylo, je a bude vždycky. Za Tomáše Martince se na to dobře koukalo. Všichni hnali dopředu, ale dostávalo se hodně gólů. Vláďa Růžička je praktik. Ten má zase prioritu v zabezpečení obrany.

Vystudoval jste pedagogickou fakultu. Ale prý jste při hokeji pracoval i ve slévárně?
To je pravda. V socialismu to jinak dělat nešlo. Byla to dobrá škola života. Když jsem přišel z vojny, nastoupil jsem jako vychovatel v domově mládeže, kde jsem bral 1200 korun. Mí mladší spoluhráči ale třeba 2000, protože refundovali. Chtěl jsem hrát hokej taky naplno. Tak jsem nakonec nastoupil do ČKD na slévárnu, kde mi hodiny refundovali.

Jeden čas jste se nezastavil. Po hráčské kariéře jste začal učit i trénovat. Přicházel jste domů hodně zmordovaný?
Bylo to obrovsky náročné. Málem jsem z toho zkolaboval. Samá práce. Škola, trénink, hokej a pak ještě barák. Večer jsem dorazil a seděl třeba do půlnoci u počítače. Bylo potřeba zařídit spoustu věcí. Do toho začala dcera hrát slušně tenis. Coby rodič jsem musel zajišťovat ubytování, dopravu na turnaje a podobné záležitosti. Teď už jsem se naštěstí zklidnil. Paradoxně tomu napomohly zdravotní problémy. Praskla mi sítnice, takže jsem po operaci nějakou dobu vůbec neviděl. Měl jsem zakázaný pohyb a uvědomil si, že je potřeba zvolnit.

Nakousl jste tenis. Dcera Tereza si v roce 2014 zahrála osmifinále Wimbledonu. Musel jste být pyšný…
Byl, ale jsou to strašný nervy. Je za tím moře práce a času.

Teď figuruje až ve čtvrté stovce žebříčku WTA. Prokouše se zpět na výsluní?
Je jí pětadvacet. Dělá pro to pořád hodně. Teď jsou turnaje limitované covidem, takže se nikam moc jezdit nemůže. Body tolik neskáčou. Uvidíme. Zatím se s tím pere statečně.

Je těžké vychovat špičkového sportovce?
Jsem takový demokrat. Terka je sama o sobě hodně ctižádostivá. Nebylo třeba ji do toho nějak nutit. Problémy tam samozřejmě byly jako všude. Individuální sport je na psychiku strašně těžký. S hlavou se musí neustále pracovat.

V hokeji je to jiné, že?
Jste v kolektivu. To mě na tom nejvíce bavilo.

Měl jste někdy nějaké vážnější zranění?
V jedenadvaceti. Při tréninku mě spoluhráč píchl hokejkou do levého oka. Od té doby na něj moc nevidím. Handicap tam při hře byl.

Neuvažoval jste v té době o konci kariéry?
Vůbec. Hokej jsem miloval. Nedovedl jsem si představit, že bych nehrál.

Ale díky nešťastné náhodě jste mohl třeba oslepnout. Rodiče vám to nezakazovali?
Rodina mě spíš povzbuzovala. Levé oko se částečně zlepšovalo. Riziko to bylo. Být slepý není sranda. Nedávno mi právě operovali to pravé, mohl bych o tom vyprávět.

Prý nejraději relaxujete hrou na kytaru?
'Je to koníček. Doma ji vezmu do ruky skoro každý večer.

Jaký druh muziky upřednostňujete?
(směje se) Jsem především rocker. Záliba je tam od mládí, ale dlouho jsem nehrál. Začal jsem znovu až někdy ve čtyřiceti. Hudbu mám rád, často jsem tady po okolí chodil na bigbíty.

Co brusle. Ty někdy obujete?
Snažím se. Škoda, že letos v zimě nezamrzlo. Na přírodním ledě mě to baví víc.

A zápas za gardu?
Kluci se asi schází, ale já to nestíhám.

Jste pedagog. Učíte angličtinu. Je pro vás koronavirová éra složitým obdobím?
Teď už je to lepší. Distanční vzdělávání máme snad už za sebou. Brzy začne fungovat nějaká vakcína. Jsem v tomhle směru optimistou.

Taky trénoval a nebylo na hokejky

Pavel Smitka se narodil 23. června 1957. Je ženatý, má syna Jana (28) a dceru Terezu (25). Převážnou část kariéry strávil v Hradci Králové. Odskočil si jen na rok na vojnu do Příbrami, chvíli oblékal i dres Náchoda. V sezoně 1994/95 dělal u hradeckého A mužstva asistenta Ladislavu Fejglovi resp. Martinu Urbanovi. Šlo o první rok po sestupu z extraligy. Klub se přejmenoval na HC Lev a měl nemalé finanční problémy. Kádr byl výrazně oslabený. ,,Bylo to neradostné období. Spíš hrůza. Trénoval jsem pak i extraligový dorost nebo juniory. Neměli jsme s čím hrát. Na hokejky prostě nebylo. Několikrát jsem měl pocit, že jsem asi jedinej, kdo se o to zajímá. I proto jsem teď rád, že je klub finančně zajištěný a lidi můžou chodit na extraligu,“ zavzpomínal.