Po ukončení hráčské kariéry se hradecký odchovanec a aktivní pamětník extraligové sezony 1993/94 vrhl na dráhu rozhodčího. Ke všemu vede juniory Nového Města nad Metují v regionální lize. A světe div se. Na stará kolena si dodělal maturitu! ,,Dokopával jsem se k tomu dlouho. Jsem šťastný, že jsem to dokázal,“ říká v rozhovoru plném zajímavých názorů.

Co je lepší? Hrát, pískat nebo trénovat?
Určitě hrát. Kariéra je krátkodobá, člověk musí přemýšlet, co dál. Chtěl jsem zůstat u hokeje. Dostal jsem nabídku jít dělat rozhodčího, přestože jsem o tom nikdy předtím neuvažoval. Chytlo mě to.

V hráčské kariéře jste to dotáhl až do extraligy. Dokonce jste zažil památnou sezonu 1993/94, kdy Hradec poprvé v historii nastupoval mezi elitou…
Byla to první a na dlouho vlastně poslední extraligová sezona. Mně bylo dvacet. Škoda, že to tehdy dopadlo, jak to dopadlo, protože ještě před Vánoci jsme byli šestí.

Patřil jste k benjamínkům týmu. Na rozdíl od jiných mladíků jste se vrátil z vojny v Písku. Na led jste kromě hokejových kvalit přinesl tvrdost a buldočí rvavost. Lidem se to moc líbilo…
V tomhle mě vojna pomohla. Přibral jsem tam a vlastně celkově zmužněl. Takoví hráči tady chyběli.I proto jsem dostal šanci.

S kým jste zpravidla nastupoval?
Nejčastěji s Martinem Filipem, Petrem Korečkem nebo s Michalem Nohejlem. Snažil jsem si užít každou minutu, kterou jsem byl na ledě.

Po sestupu jste odešel. Prý jste dostal konkrétní nabídku z Vítkovic. Nepodepsal jste. Proč?
S odstupem času to trochu zamrzelo. Byl tam tehdy pan Vůjtek. Nabídli mi tříletou smlouvu s tím, že bych byl zpočátku ve čtvrté pětce a čekal na příležitost. Bylo mi dvacet, chtěl jsem hrát. Odmítl jsem. Šel jsem do Přerova. Pak se Vítkovicím zranil Smeták, ukončil kariéru, takže šance by asi přišla brzy. To ale člověk nemohl tušit. Svých rozhodnutí by neměl litovat. Je to tak i u mě. Třináct let jsem se hokejem živil, rád na hráčskou kapitolu vzpomínám.

Je pro dnešní mladíky těžší prosadit se do extraligy než tomu bylo za vaší éry?
Možná ano. Za nás končila vrcholová kariéra kolem třicátého roku, dnes najdete v týmech řadu mnohem starších borců. Navíc u nás působí hodně cizinců, prosadit se v takové konkurenci v mladém věku je zákonitě těžší. Často slýchávám názor, že na to hráči v sedmnácti či osmnácti letech ještě nemají. Neměli na to ani dřív. Ale šancí dostávali víc. Dnes ke všemu tečou do hokeje velké finance, je to byznys, majitelé klubů chtějí mít zákonitě výsledky. Sází se hlavně na zkušenost.

Kdysi jste prošel tréninkovým střediskem mládeže. Dnes fungují hokejové akademie. Jde se ve výchově mladých talentů správným směrem?
Na můj vkus je těch tréninkových jednotek až moc. Myslím, že nevychováváme hokejisty, ale roboty. Hlavní důraz se klade na hokej, až pak je na řadě škola. To je špatně. Podívejte se, jak to mají nastavené v Kanadě nebo USA. Tam je studium a sport rovnoměrně vyvážené. U nás chodí řada kluků na tříletý učňák a ještě ke všemu propadají. Nejhorší je, že přesto mají podporu rodičů, kteří vám řeknou, že školu nepotřebujou, že jejich dítě bude nastupovat v NHL.

Často jsou slyšet hlasy, že se v Čechách hraje v mládežnických kategoriích až moc na výsledky. Co vy na to?
Nedávno jsem pískal šesťáky. Přijde mi, že hokej je v těchto kategoriích až moc svázaný taktikou a systémem. I proto vychováváme málo individualit. Mnoho odborníků říká, že nemáme konstruktivní, šikovné beky. Ale konstruktivního, šikovného beka nevychováme způsobem, že mu v šesté třídě budeme nakazovat, kam má nahrát.

Hokejová Liga mistrů: Mountfield HK - Kärpät Oulu.
Mladý Hradec padl až v nájezdech

Za vás to bylo jiné. S bývalým spoluhráčem Alešem Zimou jste si na ledě dělali, co jste chtěli…
(směje se) To je přesně ono. Kluci by měli být více svoji. Když vás to chytne, proč neudělat pět hráčů a dát gól.

Mountfield má teď v áčku několik šikovných mladíků. Lze jmenovat třeba Pavlíka, Miškáře či Pilaře. Oproti loňské sezoně kádr omladil, hokej je rychlejší, více se sází na bruslení a kondici. Zamlouvá se vám proměna hradeckého stylu?
Samozřejmě. Je to živý, dravý. Kluci bruslí, bojují, srážejí se. Tady je ukázka, žei s mladými hráči se dá extraliga hrát. Jenom těch gólů dáváme málo, ale to je opět věc výchovy individualit. Systém neplodí střelce či lídry týmu.

V čem je chyba?
Jsme zase u žákovského hokeje. Moc se kouká na úspěchy. Třeba minihokej je totální nesmysl. Nechápu, že na této úrovni trenéři a rodiče bojují o výsledky. A to dítě třeba neumí ani pořádně bruslit. O nějaké body by mělo jít až v dorostenecké kategorii. Není prvořadé vyhrát v osmé třídě mistrovství republiky a za několik let zjistit, že z těch kluků to nikdo nikam nedotáhl. Trenéři by měli především vychovávat, udělat z hráčů do budoucna správný lidi. A hlavně by se měli třeba po deseti letech otočit a říct: hoši, dělal jsem to správně, vychovali jsme tolik a tolik hráčů, kteří nastupují v NHL, KHL nebo extralize. To je potom úspěch.

Z vašeho ročníku, potažmo dorostenecké líhně, se toho urodilo dost. Vždyť za áčko tehdy v extralize nastoupili například mladíčci Kudrna, Hrdina, Zima či Tomáš Martinec. Šlo o náhodu?
Těžko říct. Byli tady dobří trenéři jako Janeček, Fejgl nebo Řehák. Mládežnický systém fungoval velmi dobře. A hlavně do toho nekecali rodiče.

Rozveďte to…
Dneska je fakt extrém, co se děje. Dám jeden příklad. Ještě za komunistů byl táta Aleše Zimy náměstkem KNV (krajský národní výbor – pozn. red.), což byla v té době pořádná šarže. Přišel na každý hokej, sednul si do osmé řady, podíval se a zase odešel domů. Neviděl jsem, že by někdy křičel na rozhodčí, trenéry nebo jim říkal, co mají dělat. Tohle se dneska bohužel děje a v čím dál větší míře.

To není optimistický trend…
Horší je, že doma ty kluky ještě přesvědčují o opaku. Jsou si jistí, že tomu rozumí nejlíp. Trenéři jsou nějakým způsobem kvalifikovaní, jde vesměs o bývalé hráče, takže o hokeji něco ví. Určitě víc než nějaký rodič, který třeba v životě nestál na bruslích.

V Novém Městě nad Metují vedete juniory. Máte srovnanou kabinu?
Doufám, že jo.

Jakou razíte filozofii?
Hlavně je to musí bavit. Nehrajeme top soutěž. Je tam lidové prostředí. Rodiče své ratolesti nevidí v NHL, mají hokej jako doplněk. Škola dostává přednost.

Ilustrační fotografie.
Hradec baví. Je ale co zlepšovat

Poslední hradecký odchovanec, který vlétl do NHL, je Filip Hronek. Nedávno dokonce vstřelil svůj premiérový gól. Čekal jste, že by se tenhle, před pár lety drobný klučina, mohl prosadit do nejslavnější soutěže světa?
Věřil jsem mu. Ještě když jsem s Alešem Krátoškou trénoval v Hradci juniorku, on k nám chodil coby starší dorostenec. Systém hry mu zase tolik neříkal. Hrál si hokej podle sebe. Proto byl vidět a byl výjimečný. Měl sebevědomí, a ke všemu mu všechno vycházelo. (směje se) Místo aby rozehrál puk, rozjel se, udělal dva tři hráče a bylo z toho nebezpečí. Když ho náhodou ztratil, ještě to díky skvělým bruslařským schopnostem stačil napravit. V jednom zápase jsme dali devět gólů a on jako dorostenec měl sedm asistencí.

Hronek byl velice talentovaný, v áčku ale tolik prostoru nedostával. V mladém věku odešli rovněž Marha, Kudrna či Hrdina. Je to věc rozhodnutí?
Vždycky záleží na okolnostech. Na manažerech. Na rodičích. Na klubu. Už jsme se tady bavili o tom, že na to hráči v sedmnácti letech nemají. Cestu, jak vychovávat mladíky, ukázalo Brno s Nečasem. On na to v těchto letech taky neměl. Měl jedinou výhodu, že nastupoval v útoku možná se dvěma nejlepšími hráči extraligy. Ale podrželi ho tam a on raketově narostl. Tohle je cesta všech klubů. Třeba v Hradci mohli větší prostor dostat Miškářové, Pilařové či Pavlíkové také mnohem dřív.

Máte možnost sledovat dění na ledě pohledem rozhodčího. Ani ten to nemá leckdy jednoduché, že?
Trošku jsem se stresoval, když jsem začínal. Teď už mám něco za sebou. Pískám krajskou ligu a taky in-line. Hráči jsou na nás kolikrát sprostí, leckdy i trenéři. Ale je to mentalitou, nesmíte tomu podlehnout. Před lety jsem pískal mistrovství světa veteránů v in-line hokeji. Hrála Austrálie, která hokej moc neuměla. Strašně moc faulovali, udělil jsem asi třicet trestů a oni mi po zápase přijeli poděkovat a podali mi ruku. U nás je tohle nemožné. Možná bych ze zimáku neodcházel po svých.

Měl jste někdy pořádně nahnáno?
Říká se, že respekt mám. Možná i díky tomu, že jsem hokej na nějaké úrovni hrál. Jasně. Přišel jsem taky o několik kamarádů. Jestliže ho vyloučím a on se mnou přestane mluvit, tak to není kamarád. Musí respektovat pravidla hry.

Na kolik si sudí přijde v krajské soutěži?
Postupně se to navyšuje. Je nás málo. Když máte čas, něco si vyděláte.

Teď k trenéřině. Nedávno jste dokončil studium B licence. Zamíříte v budoucnu ještě k vyšším metám?
Baví mě to. Pořád se učím. V Hradci jsem se učil jako asistent, teď se učím jako hlavní trenér. Je to pro mě druhá sezona v této pozici. Začátky byly taky krušné. Je jiné hrát nebo koučovat. Uvidíme. Lákalo by mě zahraničí. Jednu nabídku už jsem měl, ale zrovna jsem dodělával školu. Na stará kolena jsem odmaturoval.

To klobouk dolů…
(směje se) Však to byla taky dřina. Řekl jsem si, že si maturitu dodělám. I já jsem svým způsobem doplatil na mladickou nerozvážnost, taky jsem byl přesvědčen, že budu hrát NHL a vzdělání potřebovat nebudu. Když vám v osmnácti hokej trošku jde, tak jste mistr světa. Neměl jsem na to tehdy ani hlavu, abych chodil do školy.

Teď už ji máte, že?
Jo, jo. Protože jsem ji udělal. (směje se) Dokopával jsem se k tomu dlouho. Teď jsem šťastný.

Hokejista Martin Filip ve dvorském dresu končí už po pěti odehraných zápasech.
Hokejový veterán Filip posílil Českou Třebovou

Hráč, rozhodčí a trenér. To je Pahulák
Michal Pahulák se narodil 4. září 1973. Je ženatý, s manželkou Evou má dvacetiletého syna Patrika.

Hokejově byl odkojen v Hradci Králové. V památné extraligové sezoně 1993/94 odehrál coby dvacetiletý junák 25 utkání, v nichž zaznamenal čtyři branky a jednu asistenci. Během kariéry vystřídal řadu angažmá, působil i na Slovensku.

V roce 2005 se vydal na dráhu rozhodčího, v poslední době také trénuje. V regionální lize juniorů vede tým TJ Spartak Nové Město nad Metují. Hokej už hraje jen pro zábavu mezi amatéry.