Kliknutím zvětšíteJeho táta Ludvík, šéf klubu v Náchodě, jezdil roky po stadionech první ligy. Havlíčkův Brod, Litoměřice, Kadaň, Přerov. Teď však prožívá se synem hokejovou pohádku.
„Je to tak. Hrát extraligu za Hradec byl můj sen,“ usměje se Jan Berger, útočník Mountfieldu, který se po letech kočování ve druhé nejvyšší soutěži vloni prosadil do elitního týmu.
Po šanci se vrhl jako predátor, stejně jako na ledě. Tam se do soupeře zakousne, nedá mu vydechnout, rozdá i schytá desítky ran. Klidně se i popere.
Jenže to není vše, do této sezony vlétl velkým stylem - čtyři zápasy, čtyři body. Pak ale přišel karambol, v duelu s Olomoucí skočil do střely a odnesl to naštípnutým palcem. Vrátit by se chtěl v řádu týdnů.
Byl jste hodně naštvaný?
V první chvíli ano. Ale už jsem pochopil, že to k hokeji patří. Do rány skočím znovu.
Jasně, je to váš styl. Dlouho jste ho musel předvádět v první lize. Neztrácel jste už naději?
Největší krize přišla v listopadu 2016. Skončil jsem v Kadani, v Hradci jsem jen trénoval s juniorkou a po večerech s Náchodem. Dá se říct, že jsem se naposledy vzepjal. V prosinci jsem šel do Přerova na zkoušku a najednou se to otočilo.
Čím?
Postupně jsem se stal jedním z lídrů. Měl jsem chuť a zase radost z hokeje.
A pak přišel duel s Libercem na podzim 2017, že?
Hradec mě měl pořád na střídavý start. Jeden den jsem odehrál derby s Prostějovem a po zápase mi řekl manažer, jestli chci jít další den hrát za Hradec. Nevěřil jsem, že bych šel hned na to, ale bylo to tak: čtvrtá lajna s Látalem a Jarůškem. Zápas se povedl celé pětce i mně osobně.
Najednou jste hrál třeba slavný Spengler Cup v Davosu. Tam jste dal rozhovor a zdálo se, že tomu vlastně ani nevěříte.
(směje se) Bylo období, kdy jsem si vůbec nedokázal představit, že bych jel na Spengler, že bych se usadil v Hradci. Teda v hloubi duše jsem tomu věřil, ale bylo to překvapení. Proto si toho vážím a snažím se dokazovat, že si místo zasloužím.
První liga a extraliga je jiný svět, co se týče financí. Myslel jste i na to?
Rozdíl je opravdu velký. Z první ligy člověk nic nenašetří, přitom dělá stejnou práci. Na trénincích i zápasech tráví stejně času, náročnost je podobná. Nějak jsem to zvládal, ale věděl jsem, že se musím dostat do extraligy nebo do zahraničí.
Stěhoval jste se pokaždé?
Měl jsem v Hradci byt, ale vždycky jsem hrál v klubu, který byl daleko. Sto kilometrů a výš. Pár dní jsem byl tam, pár dní tady. Musel jsem to skloubit i se školou. Já jsem vlastně v Hradci ani nikdy neabsolvoval letní přípravu, v níž bych zabojoval o místo. Až teď.
To už jako pevný člen kádru. Na začátku jste zaujal i bitkami, ale bylo znát, že chcete ukázat i hokejové věci. Je to tak?
Trenéři věděli, že to umím, že se nebojím přitvrdit. A já jsem pochopil, že to je cesta, jak získat místo v sestavě a k tomu, abych dostal prostor ukázat i víc. Mým osobním cílem bylo přidat hokejovost a klid.
Nyní se vám to dařilo.
Ono se to střídá. Někdy má člověk formu, boduje, já to měl teď. Ale pak je to jiné. Všechno je o psychice. Proto neustoupím od toho, co umím: Budu dohrávat souboje, budu nepříjemný pro soupeře. Chci pomoci v oslabeních. A když si to někdo zaslouží, tak klidně půjdu i do šarvátky.
Co říká táta na váš vzestup? Řešíte hokej hodně?
(usměje se) Za ty roky jsme se naučili spolupracovat. V mládežnických letech byly neshody, byl až příliš kritickej. A já už to taky přijímám jinak. (směje se) Ale má pro mě důležité poznatky, rozumí tomu.
Je spokojený?
Rodiče do hokeje strašně investovali: čas, peníze i úsilí. Táta si to užívá. Ale kritický je pořád. (směje se)
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
