Veřejnost i odborníci se zároveň většinou domnívají, že vrazi a pachatelé závažných trestných činů mají bez výjimek za mřížemi povinně pracovat. „Oběti by měl automaticky a rychle odškodnit stát a po pachateli pak peníze vymáhat. Třeba i uvalením povinnosti odsouzeného ve vězení pracovat,“ myslí si senátorka Hana Marvanová, která svůj názor prezentovala v debatě u kulatého stolu v rámci seriálu Příběhy zla Jiřího Nováčka.

S názorem političky souhlasí i soudce Kamil Kydalka, který pozůstalým a obětem po řádění pražského vraha Jiřího Dvořáka přisoudil dohromady čtyři miliony korun. „Popravdě, pokud nezaplatí, a on nezaplatí, pak nevím, co s tím dělat. V těchto případech by měl opravdu zakročit stát,“ přidal se soudce.


Nahrává se anketa ...

„Věznice ale nejsou koncentráky, trestance tam nelze k práci nutit,“ oponuje ministr spravedlnosti Pavel Blažek s tím, že povinnost pracovat vězni už dnes mají. Jenže to by museli sami chtít…

Napište nám svůj příběh

Nedostali jste jako pozůstalí nebo oběti trestného činu od státu či pachatele žádné či jen minimální odškodnění?

V roce 2022, odkud jsou poslední známá data ministerstva spravedlnosti, se v ČR domohla odškodnění jen polovina obětí trestných činů nebo jejich pozůstalých.

Za rok získalo odškodnění 175 lidí, naopak 169 poškozeným ministerstvo spravedlnosti satisfakci zamítlo. Obětem trestných činů stát za rok vyplatil dohromady 21,38 milionu korun. Úspěšný žadatel obdržel v průměru 122 tisíc korun.

Patříte mezi ně? Napište nám na adresu pribehy.zla@denik.cz.

Vězení není koncentrák, trestance k práci nelze přinutit, říká ministr Blažek

Odškodňování obětí trestných činů je v Česku velmi nízké a zdlouhavé. Je politická vůle panující stav změnit?
Určitě ano. Jen chci zdůraznit, že vývoj v posledních patnácti letech je docela dobrý oproti tomu, co zde panovalo sto let předtím. Tehdy nedostal nikdo nic. My teď připravujeme návrh, který by měl pro odškodňování obětí z rozpočtu přinést více peněz. Lidé by pak mohli dosáhnout na vyšší částky.

Zjistili jsme, že až osm z deseti obětí o peněžitou pomoc stát vůbec nežádá….
Ano. Co nám chybí, a to z důvodů, které mi nejsou moc známé, je jakási propagace celého systému satisfakcí. Je překvapující, že velmi mnoho obětí o pomoc stát ani nepožádá, přestože na ni mají nárok.

Právě tento problém kromě jiného řešíme v aktuálním díle našeho nového seriálu Příběhy zla Jiřího Nováčka. Podle našich zjištění odrazuje lidi i velká administrativní zátěž spojená s podáním žádostí…
Ne, ne! Ta zas tak velká není. Každá oběť je už při zahajování trestního řízení poučována o svých právech a povinnostech. Ty formuláře jsou dlouhé, uznávám. Možná ale kratší být nemohou. Bavme se tedy o tom, abychom je zjednodušili.

Dobře. Budou jednodušší formuláře. Co nastane pak?
Pak jde o to, aby lidé tyto žádosti posílali na ministerstvo spravedlnosti tak, jak mají. Nedivme se ale, že ministerstvo bude žádosti prozkoumávat, aby nedošlo k jejich zneužívání. Jinak bychom mrhali státními prostředky. Já si ale fakt nemyslím, že by to bylo až tak strašně složité administrativně. Spíš si myslím, že v lidech je zakořeněná taková ta stará praxe, že pokud soud rovnou neřekne, že se ukládá pachateli povinnost uhradit takovou a takovou škodu, tak si veřejnost není možná vědoma toho, že se i přesto poškození mohou obracet na ministerstvo spravedlnosti nebo Probační a mediační službu se svými nároky na pomoc.

close Pavel Blažek. info Zdroj: Deník/Jiří Nováček zoom_in Pavel Blažek.

Pokud už se oběť prokouše systémem, zjistí, že nejvyšší přiznávaná částka státní pomoci je velmi nízká, jen 200 tisíc korun. V případě úmrtí člena rodiny jde o velmi malé peníze, byť se jimi hodnota života, samozřejmě, poměřovat nedá. Je možné, aby odškodnění za prožité útrapy vystoupalo výše?
Vede se o tom debata. Samozřejmě platí, že žádná částka nemůže nahradit lidský život. O adekvátnosti sumy teď vedeme diskuse. Ano, vražda je extrém, uznávám. I u bodnutí nožem nebo při rvačkách se zraněnými a podobně, i tam mi částky v desítkách tisíc korun přijdou malé. Ale pozor. Nějaké peníze vyplatí poškozeným také pojišťovna. Řízení je, bohužel, zdlouhavé, ale existuje.

Stále se mi to zdá málo…
Pak nám zbývá ještě další částka pro oběti. Státní pomoc při ní funguje trochu jako sociální systém. Pokud je někdo postižen trestnou činností a pachatel ještě není odsouzený, pak může oběť nebo jeho rodina dostávat od státu určité dávky. Po odsouzení je tady pak i ona vámi zmiňovaná částka odškodnění, jejíž výše je a úplně vždycky bude diskutabilní. Protože mezi námi – kdyby mne někdo píchl nožem a já nemohl půl roku nebo zbytek života nic dělat, pak si nedovedu představit, jaká částka by to mohla nahradit či odčinit. Asi žádná…

Část odborníků i většina veřejnosti se domnívá, že by pachatelům vražd či násilných trestných činů měla být uložena bez výjimky přísná pracovní povinnost, aby v kriminále na odškodňování svých obětí sami vydělávali. Co si o tom myslíte? Nebyla by tady i cesta, že by poškozeného rychle a automaticky odškodnil stát a pak ty peníze sám vymáhal na trestanci?
Nebyla. Víte, on by se z toho pak stal klasický civilní rozsudek. Máme právní řád postavený na tom, že právo svědčí připraveným. To znamená, že chce-li se někdo prát o svá práva, měl by být na prvním místě připravený on sám. To je už stará římská zásada. Nejsem si navíc vůbec jistý, jestli by stát dokázal dohlížet a kontrolovat, co kdo v tomto typu řízení uhradil či neuhradil. Ono je dost práce už s tím, aby se kontrolovalo, zda pachatelé platí peněžité tresty nebo náhrady škod státu. V tomto smyslu se žádná změna nechystá, to by byl už další státní paternalismus. A pak by to lidé chtěli i v dalších oblastech. To by asi nebylo úplně správné.

Měli by mít vrazi a těžcí zločinci ve věznici pracovní povinnost? Zajímá mne váš osobní názor, ne ministerský…
Tady nejde o můj osobní názor. Jsme totiž vázáni různými mezinárodními úmluvami. A ty zakazují nucené práce. Zákony se vztahují i na věznice. Vězni jsou v nich povinni vykonávat určité práce, a pokud je nevykonávají, jde o kázeňský přestupek. Pokud mají některé věznice dohody se soukromými firmami, mohou si tam dokonce vězni vydělávat. Nutit je k tomu ale nemůžeme. Mimo jiné by to historicky připomínalo, sice nepřesně řečeno, ale přece jen – koncentrační tábory. Třeba jako v Německu, kdy IG Farben vydělávala na práci vězňů – oni to sice byli muklové, tedy muži určení k likvidaci, ale i tak. To by nešlo. Ale už dnes je jinak práce ve věznicích povinná.

Videorozhovor s Pavlem Blažkem si pusťte zde:

Pavel Blažek. | Video: Deník/Jiří Nováček

Příběhy zla Jiřího Nováčka

info Zdroj: Deník

Nový seriál Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka přináší dokumentární rekonstrukce největších kriminálních případů České republiky. Čtenářům a posluchačům se v něm pokusíme objasnit fungování české kriminalistiky a justice. Rozebereme podrobně reálné dopady zločinů na každého z nás a řekneme si, jaké jsou pozice a role pachatelů, jejich obětí, policistů, žalobců, advokátů, soudců i uvězněných. Jisté jsou přitom jen dvě věci: páchat zlo se nevyplácí a dokonalý zločin neexistuje.

1. série - Muž, který nenáviděl ženy

Odškodňování obětí trestných činů

2. série - Američan Kevin Dahlgren, který vraždil v Brně