V Trutnově jste hrála vůbec poprvé. Jaký máte z koncertu dojem?
Dneska jsem měla, myslím si, velmi speciální den, protože jsem měla při hraní pocit, jako když se na sebe dívám ze shora, a bylo to hrozně zajímavý. Takže pro mě taková nová zkušenost.

Máte pro to nějaké vysvětlení?
Nevím, čím to bylo. Na pódiu vládla hrozná pohoda a ze všech to tak nějak sálalo. Během jarních koncertů zatím proběhla úplná euforie, kdy o sobě člověk vůbec neví, pak byly koncerty, kdy o sobě ví jen trošku a jen chvílemi, ale teď jsme si užívali ten moment a bylo to zase jiné. Nedá se říct, jestli lepší, nebo horší. Prostě jiné a z toho mám radost.

Když hrajete někde poprvé, máte větší trému?
Trémou samozřejmě trpím, ale není to nic úplně hrozného. Většinou se před koncertem rozezpívávám, takže tam se velmi uklidnim. Dá se říct, že to jsou až taková meditační cvičení, kdy se člověk dostane do svého těla a je potom na pódiu tělem i duší.

Takže vás pak nemůže rozhodit ani prasklá struna, tak jako se to stalo při poslední písni Vzpomínka?
Já si myslim, že mě toho dokáže rozhodit hodně, ale když má člověk dobrou náladu, je to v pohodě. Navíc s kapelou za sebou už máme pár koncertů, jsme na sebe zvyklí a víme, co od sebe čekat. Někdy teda úplně ne (rozesměje se), když se stane nějaký překvapení, ale o to je to právě zajímavější.

Kdy se vám to přihodilo naposledy?
Mně se to stává furt. Na každém koncertě mi rupnou minimálně dvě struny. Je to zvláštní, asi do toho moc tluču.

Vaše jarní turné se blíží k závěru. Pozorujete na sobě únavu?
Je to tak trochu vytrvalecký běh. Máme třeba čtyři koncerty do týdne, takže to je samozřejmě náročný, protože koncert trvá hodinu a půl a písničky taky nejsou jedny z nejjednodušších. Ale není to nic, co by se nedalo přežít. Vždycky je důležité se pořádně vyspat. To když se mi podaří, tak jsem úplně v pohodě?

Bojujete někdy s tím, že se vám na koncert nechce?
To víte, že jo. (smích) Bojuju s tím hodně, ale pak to jsou většinou ty nejlepší koncerty.

Jak tu nechuť překonáváte?
Prostě vím, že musím a v momentě, kdy přijdu na pódium, tak se to většinou úplně obrátí, najednou mám strašně velkou chuť hrát.

Koncerty jdou velmi rychle za sebou. Nesplývají vám už tak trochu, dokážete mezi nim ještě rozlišovat?
Jak které. Někdy si jsou podobné energií. Třeba když hrajeme v sousedních městech, tak se lidé chovají podobně, ale jinak se to hodně liší publikem.

Jaké bylo to trutnovské?
Musím říct, že velmi zajímavé. Zatim jsme měli diváky, kteří buď pořád tleskali, nebo naopak byli extrémně poslouchaví. Ale teď to bylo něco mezi. Když jsem se dívala do publika, tak to vypadalo, že lidi poslouchali a byli moc fajn. Co víc si přát…

Je velký rozdíl mezi publikem v Praze nebo Brně a v menším městě, jako je například Trutnov?
Přeci jen v Praze nebo Brně jsou lidé zvyklí chodit na koncerty a přijde mi, že na naše písničky reagují už automaticky. Na druhou stranu v menších městech je to víc spontánní. Když koncert lidi dostane, tak to umějí vyjádřit.

V minulosti jste hrála ve velkých halách, v součanosti vystupujete spíš v klubech. Jaké prostředí vám víc vyhovuje?
Jezdíme hlavně po kulturácích, kam chodí od tří set do šesti set lidí. Ale třeba nedávno jsme hráli v SaSaZu (pražský klub, pozn. red.), kde bylo přes tisíc lidí, a já už jsem byla trošku na jehlách, protože najednou to bylo moc. Dřív mi to nevadilo, ale teď už jsem ve stavu, kdy jsem, myslím si, velmi civilní a kdy mi vyhovuje blízký kontakt s lidmi. Mám radost, když všem vidím do tváře.