'Na film Lidice se těším, ale snad budu k nepoznání'

Ležáky 42 je hraný film doplněný dokumentárními záběry, který rekonstruuje skutečné události, jež se v Ležákách staly. Je tam i spousta skutečností, které dnes málokdo ví. Na rozdíl od Lidic v Ležákách vysílačka skutečně byla, odboj tam pracoval, a když to gestapo zjistilo, tak se pomstilo úplně celé vesnici včetně žen. Bylo tam popraveno více než padesát lidí. Režisér Miloš Pilař pojal scény velmi sugestivně a popisně poplatné tomu, že divák je náročný a chce vidět téměř všechno. Scény jsou velice emotivní. My, kteří jsme hráli ty zlé, tedy Němce, jsme neměli jednoduchou roli. Když nám přiváděli ženy k popravám, tak strach ze smrti hrály tak sugestivně, že by se člověk v tu chvíli radši neviděl. Film Ležáky je hotov a už měl také premiéru.

To je celovečerní velkofilm s Karlem Rodenem, Zuzanou Bydžovskou, Janem Budařem a dalšími hvězdami. Je to příběh o lidech z jedné vesnice, která, jakoby mimochodem, padne za oběť rozhodnutí o její likvidaci. Má svůj děj a svoje příběhy, které s místními lidmi divák prožívá. O to horší pak pro něho bude, když uvidí odvážení žen do koncentračních táborů a jejich popravy. Lidi bude v průběhu filmu poznávat, sžije se s nimi, a pak přijde exekuce. O to je to horší, protože ve většině filmů vidíte popisné věci, kde přivedou nějaké lidí, zastřelí je, vidíte záběry z koncentráku, vidíte anonymní lidi. Tady spatříte záběry z koncentračního tábora Ravensbrück, kde byly uvězněny lidické ženy. Když už bylo dávno po popravách, což ony samozřejmě nevěděly, pořád v nich žila naděje, že se s manžely setkají. Uvidíte jejich obličeje plné naděje a budete přitom vědět, že se už se svými blízkými nikdy neuvidí. Lidice budou mít premiéru 10. června příštího roku, tedy přesně na výročí jejich vyhlazení.

V obou filmech hrajeme příslušníky německých složek, ať to je Schutzpolizei, Wehrmacht, SS, ostrahy koncentračních táborů. Je to tak, že když něco děláte dobře, tak si vás filmaři všimnou, a pak vás na podobné věci používají. My jsme začali tím, že jsme ve filmu Devátý den, který točil oscarový režisér Volker Schlondorf, dělali ostrahu koncentračních táborů, a už se to s námi táhne. V Lidicích jsme povýšili na epizodní role, nehráli jsme jenom zelený dav, který běhá, skáče a nic neříká. Teď už nás režisér využíval pro různé podávání hlášení a jiné náročnější věci. Co se týče mě, tak režisér poznal, že má v jedné osobě jak poradce, tak velitele vojska, tak jsem se stal členem filmového štábu. Dělal jsem tedy i odborného poradce v oblasti chování vojáků, pořadové přípravy, vzhledu uniforem a tak dále.

Z větších filmů to byl určitě Devátý den, kde hrál Ulrich Mathes. Diváci si na něho určitě vzpomenou z filmu Pád třetí říše, kde hrál Goebbelse. Dále jsme v davových scénách účinkovali ve snímku Bathory, ale asi nejhezčí zážitky máme z natáčení filmu Hlídač č. 47, kde jsme s Karlem Rodenem točili zákopové scény. V Lidicích jsme měli zdaleka největší prostor, ale kvůli negativní roli, kterou jsme představovali, byla atmosféra taková stísněná.

Každý si to musí v sobě vypořádat sám. Ono se to sice špatně říká, ale když jsme třeba připravovali lidické popravy, tak jsem jako velitel popravčí čety musel naplánovat příchod vojska, vyvádění ze stodoly, úkroky vojáků po každé salvě a podobně. Pak jsem si uvědomil, že jsem musel uvažovat stejně jako velitel popravčí čety ve skutečnosti. Až tam mně došla jedna věc. Oni v Lidicích popravovali lidi v řadách po deseti, takže dalších deset, co přiváděli, vidělo své známé a přátele už mrtvé. Těch řad tam nakonec bylo sedmnáct. Ta role není jednoduchá, ale chápu to jako roli, byť to tenkrát musela být hrůza. Proto nemůžu říct, že mám nejhezčí zážitky z natáčení Lidic, třebaže jsme tam měli hodně prostoru. Pocit zmaru a potupy lidí na nás dolehl. I když se na ten film těším, tak doufám, že tam nebudu moc k poznání.

Vzpomínám, jak slovenská herečka Zuzana Fialová už byla tak unavená, že s sebou v tělocvičně praštila na žíněnku a vysílením usnula. Pak jsme v Terezíně točili ženskou věznici Ravensbrück, a tam hrálo asi 120 krásných děvčat. Museli jsme je naučit za patřičného štěkotu psů a německého křiku vybíhat z objektu na dvůr. Ty holky to ani nemusely hrát, jak byly vyděšené. Je z toho úplně cítit ta hrůza a ponížení.

Člověk na sobě musí pracovat, aby se uměl pohybovat v uniformě, obsluhovat zbraně, musí umět povelový jazyk, pořadovou přípravu a snášet útrapy filmovaček. Jestli si někdo myslí, že to je něco atraktivního, tak není! Filmování je strašná nuda. Například na jeden záběr jsem oblečený a nalíčený čekal dvanáct hodin. Než se řekne akce, tak musí být dobré počasí, nesmí nikde v dálce letět letadlo a tak dále. Těch faktorů jsou desítky. Režisér než řekne akce, tak se ptá například zvukařů a dalších lidí, jestli může. A téměř vždycky někdo řekne, že to nejde. Vy nic neslyšíte, ale zvukař má na uších sluchátka a řekne, já slyším sanitku. On to slyší dvacetkrát zesílené. Pak tam je stavba. Kamera, aby mohla jet, tak se musí stavět kolejnice přesně ve vodováze a trvá třeba dvě hodiny, než se postaví pět metrů kolejnic.

Je to také o referencích. Známe se se spoustou lidí ze štábů, a oni už vědí, co umíme a doporučují nás. Nejlepší reference je však samotný film.