Podle agentur zemřel filmový tvůrce ve svém domě na švédském ostrově Faarö. Podle Evy Bergmanové skonal její otec pokojně, příčinu ani den jeho úmrtí však neuvedla. Oznámen zatím nebyl ani termín pohřbu. Podle švédské agentury TT se uskuteční v úzkém kruhu přátel a rodiny.

Bergman natočil více než čtyřicítku filmů, z nichž mnohá jsou dobře známé i českým divákům. Mezi jeho nejslavnější díla patří Sedmá pečeť, psychologická dramata Persona, Šepoty a výkřiky či rodinná sága Fanny a Alexandr.

Bergman je považován za jednoho z nejvýznamnějších filmových režisérů 20. století.

V roce 1997 obdržel na 50. ročníku filmového festivalu v Cannes Zlatou palmu palem. Oscara za celoživotní dílo přitom získal už v roce 1970.

Dvorním kameramanem režiséra byl Sven Nykvist (na levém snímku nahoře). Bergman si za svou dlouholetou kariéru vytvořil okruh herců, s nimiž velmi často spolupracoval - například s Liv Ullman (vpravo), která hrála v Bergmanově filmu Persona už v roce 1966 a naposled ve snímku Saraband z roku 2003.

Do širšího diváckého povědomí se dostala především v souvislosti s Bergmanovými Scénami z manželského života (na látku Bergman navázal právě filmem Saraband) z roku 1974. S režisérem pojil herečku také mimopracovní vztah, z něhož vzešla dcera Linn, norská spisovatelka.

Bergman se ve svých filmech zaobíral existenciální tématikou, otázkami života a smrti, víry a pravdy. V této souvislosti bývá nejčastěji zmiňován jeho film Sedmá pečeť (ve švédském originálu Det sjunde inseglet; znám také jako The seventh seal) z roku 1957, kde hlavní postava rytíře Antonia Blocka v podání Maxe von Sydowa hraje šachový part se Smrtí o svůj život.

Snová často až surrealistická symbolika hrála v Bergmanových filmech důležitou roli. Úvodní scéna z filmu Lesní jahody (Smultronstället, Wild Strawberries; také z roku 1957) naznačuje již na začátku tématiku celého filmu - předpověď blízké smrti, nutnost splatit dluh životu, který se neodkladně blíží ke svému závěru.

Scéna prázdného města, kterým projíždí pohřební vůz, s časem bez času znázorněný hodinami s ciferníkem bez ručiček byla inspirována Bergmanovým vlastním snem.

Ne všechny Bergmanovy filmy jsou však zatíženy existenciální symbolikou. Příkladem mohou být již zmiňované Scény z manželského života (Scener ur ett äkttenskap, Scenes from marriage), kde tvůrce opustil dosavadní hloubavou, ponurou tématiku podstaty lidského života a přiklonil se k civilnějšímu vyjádření.

Vytvořil tak konverzačnější snímek o rozpadu jednoho manželství, obraz dvojice lidí, kteří nemohou žít spolu ale ani bez sebe.

Sám Bergman byl pětkrát ženatý, z jeho vztahů vzešlo 9 (přiznaných) potomků.

Kvalitu a věhlas Bergmanovy tvorby dokládá také to, že mnozí kolegové (a zároveň i konkurenti) - filmoví tvůrci po celém světě mluví o švédském režisérovi a jeho tvorbě v superlativech:

"One of the most beautiful films ever." - Eric Rohmer

"Who can forget such images?" - Woody Allen

 

 

Bergman bývá označován za nejlepšího filmaře poválečného období

Byl možná nejlepším filmovým umělcem poválečného období, tvář Ingmara Bergmana však v posledních letech mohli jeho obdivovatelé spatřit už jen výjimečně. Proslulý švédský režisér, scenárista, dramatik a spisovatel nikdy nemiloval publicitu a již drahně let žil v ústraní na malém ostrově Farö v Baltském moři. To mu ovšem nebránilo v psaní či v práci pro divadlo. S filmováním definitivně skončil před několika lety. Autor mnoha klenotů světové kinematografie dnes na Farö v 89 letech zemřel.

Filmový mág, klasik, psycholog a filozof filmového plátna, režisér žen. Těmito přívlastky jej častovali novináři. A jak se viděl on sám? "Bohém v životě, pedant v práci. Bydlel jsem velmi skromně, ženil se často, ale vlastně si na svůj soukromý život ani nevzpomínám. Zpětně jej mohu sestavit podle svých filmů a režií her. Nevím, kdy se narodily děti - tak nějak mezi filmy," řekl při příležitosti svých osmdesátin.

Bergman natočil zhruba pět desítek filmů a většina z nich je ryze autorských. Díky knižně vydaným scénářům se stal jedním z nejpřekládanějších švédských autorů. Do kin přinesl svůj osobitý filozofický pohled na svět, byl mistrem psychologického dramatu. Jeho filmy prostupují témata jako smrt, osamělost a deprese, jsou plné mezilidských konfliktů a přemýšlení nad smyslem bytí.

Za své umění získal Bergman bezpočet cen, z festivalu v Cannes si přivezl čestnou Palmu palem, dostal i francouzský Řád čestné legie či čestný doktorát Stockholmské univerzity. On sám byl devětkrát nominován na Oscara, jeho filmy Jako v zrcadle, Pramen panny a Fanny a Alexandr jej získaly.

"Faktem je, že ten člověk má mozek a intelekt a ty jeho filmy jsou o něčem - jsou podstatné a filozofické a na lidské úrovni hluboké - to je fajn. Ale Bergman je v první řadě bavič. Takže to není jako povinná četba. Není to nudné," řekl o jeho díle Bergmanův velký ctitel a kolega Woody Allen. Pro něj, Wima Wenderse, Martina Scorseseho či Akiru Kurosawu představoval Bergman nejvýznamnějšího filmového režiséra 20. století.

Mezi Bergmanovy zlomové filmy patří křižácké drama Sedmá pečeť (1957), do něhož poprvé obsadil svého pozdějšího dvorního herce Maxe von Sydowa a které jej zviditelnilo v zahraničí. Dále pak trilogie Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně a Mlčení, které proslulo prvním otevřeným zobrazením soulože v uměleckém filmu.

Bergmana proslavily i filmy o partnerských vztazích, z nichž nejslavnější jsou Scény z manželského života a Šepoty a výkřiky. Režisér zde mohl využít vlastních zkušeností z několika manželství a řady rozličných avantýr. Z pěti svazků měl sedm dětí, osmé mu porodila dlouholetá partnerka, norská hvězda Liv Ullmannová. Ta patřila do okruhu jeho herecké "stáje", kterou dále tvořily především herečky Gunnel Lindblomová, Bibi a Harriet Anderssonové či Ingrid Thulinová.

Do zlatého fondu světové kinematografie patří i další Bergmanovy filmy jako Lesní jahody, Tvář nebo Podzimní sonáta. Jako svůj poslední film ohlásil autobiografický snímek Fanny a Alexandr (1982), ve kterém řešil i svá traumata z dětství a vztah k otci. Bergman totiž dětství prožil v silně religiózním prostředí, "v těsném, nesnesitelně blahobytném světě zvětralých zákonů a zkamenělých přikázání". Jeho otcem byl luteránský pastor, který od dětí vyžadoval přísnou disciplínu.

Filmovou branži, kterou v roce 2000 označil "za průmysl řezničiny a děvkaření", nakonec opustil typicky nesmiřitelně až v prosinci 2003, kdy měl ve švédské televizi premiéru jeho film Saraband. "Místo aby se vydal smířlivou cestou do podzimu života, rozdmýchává Bergman ještě jednou oheň pod starými konflikty," napsal list Dagens Nyheter po uvedení snímku.

V mezidobí, kdy nefilmoval a poté až do své smrti, se věnoval především divadlu a literatuře. Kromě filmových povídek napsal například otevřenou autobiografii s názvem Laterna Magika. Jako divadelní režisér byl znám především ve Švédsku, ale například i v Mnichově, kam se na čas uchýlil poté, co byl ve Švédsku zatčen kvůli podezření z daňových úniků.

Rodák z Uppsaly (14. července 1918), který nedokončil studia umění a literatury na Stockholmské univerzitě, žil převážně na ostrůvku Farö. V roce 1995 ovdovělý umělec tady měl i filmový ateliér a promítací sál. Démonů, kteří Bergmana i hrdiny jeho filmů pronásledovali, se nezbavil, ale jak tvrdil, měl je pod kontrolou. (čtk)