Stálicí na hradecké hudební scéně je už třicet let Bigband Aldis. Bez tohoto swingového orchestru se neobejde žádná velká společenská akce nebo událost ve městě. Bigband má ovšem i vlastní ambice – hledá nové skladby do svého bohatého repertoáru –  a má i své nesplněné sny. O tom všem, i o dnešním  narozeninovém koncertu  v Kongresovém centru Aldis, jsme si povídali s kapelníkem Bigbandu Aldis Jiřím Pavlíkem.

Bigband Aldis se letos dožívá třicítky. U žen i u mužů je to moc hezký věk: plný síly a půvabu. Jak si ve svých třiceti stojí vaše kapela?
Kapela naplněním třetího desetiletí své existence stojí pevně na svých nohou a nabírá nový dech. Základem všeho jsou pravidelné pondělní zkoušky, stabilní sestava hráčů, domovské zázemí
v Kongresovém centru Aldis, podpora města Hradec Králové a v neposlední řadě přízeň našich sponzorů. Kapelu vlastně provozuje Sdružení swingových hudebníků,  jehož hlavní náplní je udržení tradice velkokapelového swingu v Hradci Králové.

V jaké sestavě kapela dnes hraje a kolik členů se v ní během třicetileté historie vystřídalo?
Sestava odpovídá klasickému swingovému orchestru:   rytmika složená z bicích, basy, kytary a klavíru. Dechové sekce tvoří pět trumpet, čtyři trombony a pět saxofonů. Za těch třicet let prošlo kapelou přes šedesát muzikantů, více než třicet hostujících zpěváků. A velmi dlouhá řada hostujících instrumentálních sólistů. K významným osobnostem jednoznačně patří zakládající členové Jiří Beneš, Ota Štantejský, Jan Kvapil, Miroslav Pacholíček. Samozřejmě významný pro orchestr byl dlouholetý kapelník Miroslav Mužík. Těch významných a mimořádných muzikantů by byla dlouhá řada. Nerad bych na některé zapomněl, ale za všechny například klavírista Jan Freiburg, saxofonisté Ladislav Hruš a Josef Fröhlich, trombonisté Jaroslav Krejcar, Václav Vejs, Standa Novotný, nebo trumpetisté Jirka Svoboda, Tonda Svoboda, Franta Pilát, Petr Dřevo, Libor Konečný, Milan Sedláček, Radek Círman. Dlouhé roky s kapelou spolupracoval vokální kvintet Teptet Liberec.  Své první pěvecké kroky s kapelou spojil Jirka Ševčík. Hostující stálicí byla dlouhou dobu Lubica Smitková. Kapele věnoval dlouholetou přízeň vynikající aranžér a klavírista Jiří Štusák. Kapele napsal a věnoval znělku, která se stala naší hudební vizitkou. A samozřejmě tu byla celá řada dalších mimořádných hostů jako například Jaromír Hnilička, Jiří Stivín, Felix Slováček, Jan Jirucha, LH Quartet Ladislava Hruše, Trio Vojty Eckerta, nebo hradecký ArtJazzBand. Nezapomenutelné jsou také společné koncerty s J. K.  Bandem Jaroslava Khaila 
a BigBandem Česká Lípa.

Jak se během let profiloval repertoár kapely?
Tak, jak se vyvíjí hudba kolem nás, mění se i vkus posluchačů. Na jedné straně máme publikum tradiční, které stárne společně s kapelou. Toto publikum vždy vděčně uvítá zařazení tradičních swingových skladeb z repertoárů orchestrů Glenna Millera, Counta Basieho, Duka Ellingtona. Na druhé straně cítím jistý závazek průvodce vývojem, kdy jsme svým způsobem zavázáni představovat nové skladby, nová pojetí aranžmá, nové trendy. Dobře namíchat program je věc velmi citlivá 
a nelehká. A tak v našem programu zazní i modernější skladby, nebo úpravy známých skladeb. Jednou z oblíbených studnic inspirace jsou nelehké aranže orchestru Buddyho Riche. K výběru repertoáru mám svou malou osobní zkušenost. Když jsem 
v závěru roku 2011 nastoupil před kapelu, přišel za mnou Jiří Beneš, který do té doby orchestr řídil, s nabídkou zajímavého aranžmá Rapsodie 
v modrém. Ani nečekal na mé rozhodnutí a ujal se rozepsaní not, které následně přinesl na zkoušku. Kdo mohl čekat, že právě toto aranžmá kalifornského současníka Gordona Goodwina obdrží prestižní cenu Grammy 2012 za nejlepší aranžérský počin. Nastudování stálo kapelu i mne značné úsilí. Dokonce bylo i mnoho odpůrců v řadách muzikantů a části publika, které občas naše zkoušky navštěvuje. Ovšem její provedení na květnovém koncertě nám bylo satisfakcí. Jirka Beneš dokonce prohlásil, že takový potlesk ještě na koncertě kapely neslyšel. Někdy je nutné trochu riskovat, věřit si, důvěřovat kapele, jít za svým cílem a také věřit v cit publika a jeho přízeň.

Jubileum dnes večer oslavíte velkým jarním koncertem v Aldisu. Na co všechno se návštěvníci mohou těšit?
Koncert je pro nás připomenutím třicetiletého snažení a proto jsme zalistovali 
v archivu a vybrali jsme skladby, které zněly na našich prvních zkouškách. Rád prozradím, že zazní hned několik skladeb právě z repertoáru orchestru Glenna Millera. 
V našem vzpomínání chceme připomenout také mimořádné hráče a členy kapely, proto skladby autorské, nebo 
v úpravě Jana Freiburga a Jiřího Štusáka. Při výběru hostů bylo celkem jasno. První pozvánka putovala ke zpěvačkám do Liberce. Bohužel Teptet Liberec není v kompletní sestavě z důvodů pracovních povinností a tak alespoň tlumočím jejich pozdravy a přání dalších úspěšných let. Nešlo si představit koncert bez pěveckých hostů. K těm nejdéle spolupracujícím 
a stálým patří Lubica Smitková a Jiří Ševčík. Oba s radostí přijali naše pozvaní a oba jsem je požádal o písničky, které je s bigbandem nejvíc spojovaly. Během večera vystoupí také  Ota Štantejský
s Cizincem na pobřeží  nebo Jirka Beneš s Krautgartnerovými pověstnými Kradenými jablíčky.

Velkým překvapením dnešního večera bude předávání křišťálové ceny výjimečné hudební osobnosti. Proč jste se rozhodli takovou cenu udělit a čím si vás zvolená osobnost získala?
S nápadem ocenění jsem přišel před členy sdružení docela nedávno. Mám tu příležitost a čest hrát s řadou výborných muzikantů. Potkávat zkušené hráče, mnohdy na odpočinku, ale také poznávat mladé začínající muzikanty. Vždycky jsem si kladl otázku, co nás všechny vede k tomu snažení. V čem je ta hnací síla, kde se bere ta vůle k dalšímu cvičení, zkoušení, snažení. A zvlášť v tom našem jazzovém žánru, kde o popularitě ani finančních lákadlech nemůže  být řeč. Došel jsem k závěru, že jedním z hlavních energii dodávajících faktorů je mimořádná osobnost. Člověk, který ostatní ovlivní, nadchne, poblázní, někdy i trochu ukázní. A to ne jednou, ale každý týden na každé zkoušce, týdny a měsíce, roky, stále a stále.  Takový člověk dokáže vybudovat orchestr který svou hrou dělá radost posluchačům, ovlivňuje muzikanty, motivuje a láká mladé začínající hráče. Orchestr, který se stane živým organizmem, který má své neduhy a nemoci, které je nutné odhalit a léčit. Orchestr,  který ale také dává základ novým celoživotním přátelstvím, který přináší radost a potěšení především samotným muzikantům, který dává prostor vzájemné muzikantské úctě i lidské pokoře. Sám jsem měl tu příležitost takovými orchestry projít a takové osobnosti potkat. Jen jsem nevěděl, jak jim vzkázat, co všechno jsem od nich nasál  a jak si získaných zkušeností vážím. Proto nápad čestné ceny Osobnost hradeckého swingu jako forma veřejného vyslovení upřímného a hlasitého „děkuji". Sdružení swingových hudebníků se nápadu ujalo a pak už byl jen krok 
k realizaci. Návrhu a následného zpracování ceny 
se zhostila agentura ArteFakt, které chci velice poděkovat za umělecké zpracování a přenesení našich představ a myšlenek. Víc neprozradím, protože samotnou cenu odhalíme až na večerním koncertě jako součást překvapení. Pro pravidelné návštěvníky koncertů nebude možná velkým překvapením letošní nominace. Mohu prozradit jen to, že pro letošní výroční rok jsme se dohodli na udělení dvou čestných cen dvěma významným hudebním osobnostem hradeckého swingu. Kdo to bude a jak se nám to podaří, o tom se všichni naši příznivci přesvědčí dnes v půl osmé večer v Kongresovém centru Aldis.

Jaký program na vás čeká 
v nejbližší době?
Kromě pravidelných zkoušek a nastudování nového programu pro Vánoční koncert, který bude 9. prosince, jednáme o naší účasti na několika festivalech v České republice a v Polsku. O prázdninách si dáme pauzu od zkoušení.  I když – pokud dopadnou všechna plánovaná vystoupení,  zahájíme podzimní sezonu již v srpnu.

Máte jako kapela nějaký nesplněný sen? Místo nebo příležitost, při které byste si jednou chtěli zahrát?
Nesplněný sen ten máme určitě každý. Každý svůj . Někdo by si rád zahrál třeba 
s Louisem Armstrongem.  Někdo by chtěl zpívat s Frankem Sinatrou. Velké sny jsou krásné a lákavé, mohou dávat naději, ovšem mohou být i nedosažitelné.  Pro mne jsou potřebnější takové menší, splnitelné a skromnější sny. Mám jich několik a budu se snažit je s kapelou naplňovat. Zrovna dnes je mým snem povedený koncert, radost a energie předaná publiku. Také přijetí tradice udílení cen. Když se mi tyto sny naplní, dostane se mi síly pro další práci. A to mne hned napadnou další malé sny, za kterými se postupně vydám. Bez nadsázky lze říct, že hlavním naším společným snem je určitě udržet tradici hradeckého swingování a navíc s partou odhodlaných muzikantů, jaká v kapele momentálně je. Těch třicet let historie uteklo jako sen a pro mě osobně jsou velikým závazkem. Vlastně si uvědomuji, že si jeden takový velký sen žiju. Obklopen zamilovanou muzikou, výbornými muzikanty, kamarády a významnými lidmi. Myslím, že splnění takového snu není málo. Jeden velkokapelový sen přesto mám. Nechte mě chvíli snít a splní se nám všem. A na místě nezáleží. Není významnější místo a významnější posluchač, než ten, pro kterého právě v danou chvíli hrajete. Tak se nezapomínejme zastavovat a zaposlouchávat se do hudby a říkat si – tiché nebo hlasité – děkuji. Jistě nás nejen za to život odmění v podobě mnoha splněných snů.