Erudice i vitalita

Březnové abonentní koncerty se uskutečnily ve znamení jeho erudice i vitality, jež pravidelní návštěvníci vždy obdivovali a oceňovali.

Ozdoben stále hustší bradkou jako by Ivanović mládl, konstatovaly některé dámy z publika.

Každopádně i tentokrát byl muž na dirigentském stupínku vzorně připraven a není třeba dodávat, že s pardubickým orchestrem si rozuměl od první chvíle.

Ivanovićovu výraznému zaměření na hudbu dvacátého století (zájemcům doporučujeme zajet do brněnské Reduty na soudobou operu Thomase Adese Powder Her Face, kde coby dirigent předvádí asi vrcholný výkon své dosavadní kariéry) plně vyhovovala první polovina trojice večerů v Domě hudby.

Ta byla zajímavá i dramaturgicky, neboť nabídla Tři tance ve starém slohu pro smyčce Henryka Mikolaje Góreckiho, hudbu v některých ohledech až minimalistickou, zároveň však plnou kontrastů a razance, a především Symfonii č. 2 Kurta Weilla.

Při jejím poslechu nebylo nemožno zalitovat, že díla tohoto zajímavého autora jsou u nás zatím hrána jen velmi zřídka, snad se ale blýská na lepší časy (večer z Weillovy tvorby připravuje Dagmar Pecková pro Smetanovu Litomyšl).

Famózní provedení

Každopádně Ivanovićovo „pardubické" provedení bylo famózní, dirigent si pohrál se všemi zvukovými rovinami a hráči, kteří se zde dostávají k nádherným sólům, nepodcenili sebemenší detaily.

Výsledek jistě auditorium příjemně překvapil.

Návrat ke klasice představovala druhá polovina večera, věnovaná „v obráceném pořadí" koncertantnímu dílu.

Beethovenův houslový koncert D dur op. 61 přednesl Roman Patočka, jeden z nejvýznamnějších českých houslistů mladé generace.

Se svým partem, pověstným velkým rozsahem a náročností, si sólista poradil excelentně a s plnou bravurou, vybaven skvělou technikou i empatií umožňující mu proniknout do myšlenky díla a předat jeho poselství.

Bravo, ozývalo se právem po doznění posledních tónů.

Velká část ovací však patřila i Komorní filharmonii Pardubice a jejímu bývalému šéfovi.   (oa)