Slyšel jsem, že chcete natáčet klip.
Jasně. Dali jsme dohromady asi osm kámošů, kterým jsme dali kamery, a zkusíme natočit song Slovní pyrotechnika.

Zůstanete na festivalu kvůli některé kapele?
Bohužel nemůžeme. Ještě večer hrajeme ve Varech, takže to bude opravdu náročný den. Ale už jsem zvládl horší věci. Dobře to dopadne.

Co je jinak u kapely nového?
Kromě turné jsme měli soustředění, kde jsme vypili asi dva hektolitry vína a u toho složili pár písniček na novou desku. Když jsme se viděli naposledy, tak jsem z toho byl trochu zoufalej, ale už jsem klidnější. Letos asi nebude, ale není kam spěchat. Desky se stejně neprodávaj. Takže až budeme mít 15 písniček, tak půjdeme do studia. Čekal jsem, že z nás polezou smutný písničky, ale bylo to naopak. Hráli jsme jeden nářez za druhým, takže se na to těším.

Čekal jsi smutnou náladu kvůli loňské smrti bubeníka Pavla Grohmana?
Přesně tak. Pro mě to byla obrovská změna. Nikdy od páté třídy základní školy jsem nehrál s jiným bubeníkem. Celých 25 let jsme dělali muziku spolu a kolem se měnili lidi. A najednou jako kdyby mě byla jen půlka. Bylo to těžký, ale musíme se s tím nějak srovnat. Naštěstí jsme se po pauze sešli rovnou ve studiu při natáčení muziky k Autopohádkám, takže nebyl čas truchlit.

Jak dlouho jste nehráli?
Po pohřbu jsme si dali měsíc volno, aby se s tím každý nějak vyrovnal.

Přišla chvíle, kdy jste to chtěli s kapelou zabalit?
Věděl jsem, že musíme hrát dál. Nikdo neměl takové úmysly. Kdybychom přestali, tak se asi nejspíš užereme. Spíš jsme mezi natáčením řešili, jakým způsobem budeme pokračovat. Spíš teď jak dáváme dohromady písničky na novou desku, tak mě napadá, jestli není nejvyšší čas toho nechat. Ale jediné, co nás z těch sraček může dostat, je práce.

Koho napadlo oslovit Davida Kollera?
Naše holky. My k němu máme respekt. Moc nám to pomohlo se vrátit na pódia. Takže nakonec ten rok přes všechny minusy neskončil úplně špatně. Podzimní turné bylo paradoxně jedno z nejlepších, které jsme kdy odehráli.

Pavel byl motorem Chinaski. Převzal jsi tuhle roli ty?
Já na to nemám náturu. Nedovedu lidi komandovat a řídit. A co se týče manažerských věcí tak v nich jsem úplná nula. Až teď jsme navíc zjistili, co všechno Hroch vlastně pro kapelu dělal. Dohodli jsme se, že si to rozdělíme. Kapelníkem se papírově stal kytarista Franta, ale ve skutečnosti kapelníka nemáme. Učíme se za chodu. Naštěstí máme hodně odehráno, takže se to řítí setrvačností a navíc nám dal Pavel takovou školu, že to zatím funguje dál.

Hodně jste pomohli Hrochově rodině. Vídáte se ještě pořád?
Snažíme se být s jeho manželkou Lucií v kontaktu a pomáhat jí s těmi normálními věcmi co nese život. Hrochův podíl, který měl z honorářů, pořád má. Ten dáváme dětem. A navíc, zase se ukázalo, že všechno špatný je pro něco dobrý. Dalo nás to dohromady. Zdrclo nás to a mnohem víc teď držíme při sobě. Nikdy jsme se tak nekamarádili. Je blbý, že k tomu došlo kvůli té tragédii.

Jaký je nový bubeník Ota Petřina?
Je mladej, což je strašná výhoda. Vyrostl na jiných kapelách, který já nestíhám. Je to thajský boxer a má neskutečnou ránu. Na začátku jsem byl skeptickej, ale stále se lepší. Cítím za sebou velkou jistotu. Navíc má buldočí povahu. Jede a nepustí to. Známe se chvíli, ale co se týče hudby, tak jsem naprosto spokojený.

Zakázali jste mu box?
Vůbec ne. Ale dobře ví, že když si dá zápas, po kterým se měsíc nemůže hejbat, tak to nejde. Takže to asi omezil. On hrál na bicí od dětství, a teď dělal hip hop. Mám pocit, že se k bicím rád vrátil a baví ho to. Je to jiný žánr.

Nebojíš se, že jednou zase k rapu uteče nadobro?
Proč bych mu to měl zakazovat? Čím víc toho člověk pozná, tím víc ho to obohatí. Když si řekne, že už nás má plný zuby a jde pryč, já mu nebudu bránit. Zatím si myslím, že ho to baví.

Kdo vůbec přišel s tím přivést Otu do kapely?
Při nahrávání na konci prázdnin jsme večer seděli, pili víno a řešili bubeníky. Naše manažerka Hana Petřinová tam byla dva večery s námi a Ota ji dovezl. Když odjeli, vzpomněl si Franta, že Ota hrál na bicí a že ho viděl s Wanastovejma vjecma na koncertu. Druhý den jsme mu zavolali, aby přijel a abychom si zahráli. Já tenkrát nebyl moc pro, ale klukům to přišlo dobrý. Řekli jsme Ottovi, že pojedeme s Kollerem na turné a pak bychom ho chtěli zkusit. A on se zavřel do sklepa a hrál šest hodin denně. Když turné skončilo, tak mi doopravdy vyrazil dech.

Na konci roku 2008 přišla sladká tečka v podobě mnoha cen.
Ceny se mají rozdávat ve sportu, kde je jasné, kdo je vítěz. Jak to někdo může porovnávat v muzice? To je jako kdyby se udělovaly ceny malířům podle toho, kdo nakreslil nejhezčí obraz. Vážíme si pouze cen od fanoušků. My hráli moře let a nikdy cenu nedostali. Smířili jsme se s tím. Ve slavících máme snad nejvíc čtvrtejch míst ze všech. Když to po letech začlo, tak to potěšilo, ale nepřikládám tomu takový význam. Kdyby se mi to stalo ve 22 letech, tak bych byl asi vyjančenej, ale teď už to tak neberu.

Na začátku letošního roku jsi jel Rallye Dakar. Jak ses k tomu dostal?
Přes borce, kterýmu voláme, když vyrážíme na velký turné, protože on má firmu s velkým zvukem a světlama. Povídal mi, že pojede jako navigátor a já že bych mohl jet jako asistent kameramana. A že by využili můj známej ksicht. Jižní Amerika byl můj sen, ale moc jsem tomu nevěřil. Nakonec jsme 29. prosince nasedli do letadla a vydali se do Buenos Aires. Podotýkám, že jsem nebyl žádným velkým příznivcem motosportu. Řidičák sice mám, ale nebaví mě to.

Neříkej mi, že jsi nosil kameru?
Nosil jsem mu stativ. A ve volných chvílích jsem fotil. Předčilo to všechna moje očekávání. Byl to fantastický zážitek. Přivezl jsem deset tisíc fotek. Pořád jsme stíhali ten náš závodní tým. Vzniknul z toho film.

Jaký byl tvůj vůbec nejhezčí zážitek?
Byly jich mraky. Úplně mě dostaly hory, Andy. Tak krásný hory jsem ještě neviděl. Nebo spaní pod širákem v poušti Atakama, která je nejsušším místě na světě. Města byly úplně stejný jako třeba ve Španělsku, ale ta příroda mi vyrazila dech.

Kolik jste najeli kilometrů?
Najeli jsme asi sedm a půl tisíce kilometrů za dva týdny. Závodníci ujeli asi 9500 kilometrů. My jsme jeli asistenční trasu.

Stalo se někdy, že jste váš tým na trati nenašli?
Ne, to ne. Je fakt, že když jsme čekali v tý poušti, tak jsme očekávali, že pojedou o pár kilometrů vedle.

Změnila tahle zkušenost tvůj pohled na motoristický sport?
Docela jo. Začal jsem ty kluky brát vážně. I když to jsou blázni, protože tohle by nemohli dělat normální lidi. Myslím blázni v dobrém slova smyslu. Blázni do motorů.

Na Dakaru umírají lidé. Nebál ses?
To ne, ale oni mě na to připravovali. Ty smrťáky k tomu patří. I letos tam někdo umřel. Ale oni to tak berou. Vždycky večer byl mítink, kde pořadatelé vyhlásili změny na trase, pak se držela minuta ticha a jelo se dál.

Dal by sis to znovu?
Okamžitě. Ale v Africe, kde je to prý dobrodružnější. Sahara je jedinečná. Závodníci si trochu stěžovali, že v Jižní Americe je to moc civilizovaný. Kde to šlo, tak byli lidi. Ve městech jsme museli jet krokem, protože kolem silnice stály špalíry lidí. Pro ně to byl obrovský svátek a zážitek. Ale na druhou stranu to údajně bylo náročnější, než v tý Africe. Je tam totiž úplně jinej prach. Jeden den jsme jeli asi 40 kilometrů a na tom úseku byl prach jako pudr. Každé dva kilometry jsme museli vyndat vzduchový filtr a obouchat ho o kapotu. Takže to nebylo jenom veselý. Nebo jednou jsme 14 hodin skrz celou noc tahali na laně Japonce. Jeli jsme trasi dlouho 400 kilometrů asi třicetikilometrovou rychlostí. To jsem to tam nenáviděl a chtěl jsem letět domů. Ale asi to k tomu patří.

Nechtěl by sis to zkusit jako závodník?
To určitě ne. Nejsem moc dobrej řidič. Navíc to je takovej nářez… Na motorce, to jsou vůbec největší šílenci. To je nad rámec chápání. Nejen proto, jakým jezdí terénem, ale oni si i sami navigujou. V cíli dostanou roli papíru s mapou a tu si rukou za jízdy přetáčejí.

Na jaře jste měli turné k Autopohádkám. Co vás bavilo víc? Pohádky, nebo písničky?
Asi pohádky. Protože je to úplně něco nového. Divadlo si člověk nezahraje každej den. Ale i ty akustický koncerty byly taky výborný. Hráli jsme songy, který jsme dlouho nevytáhli.

Počítáte si ještě odehrané koncerty?
Počítali jsme to do čísla 700, teď už to nikdo neeviduje, ale je jich přes 800. Jednou jsme spočítali, že kdybychom to hráli najednou, tak budeme pařit dva a půl měsíce.

Promítla se do vaší branže krize?
Tak u nás vůbec ne. Akorát jedna firma nám zrušila jeden kšeft. Což se nám stává opravu minimálně. Ale už jsme zažili koncerty pro sedm lidí. Když jsme s kapelou slavili stý koncert, což bylo někdy v roce 1992 nebo 1993, tak nám to moje spolužačka Vanda Hybnerová domluvila se svým otcem Borisem Hybnerem, který měl na Národní třídě studio. Tam nepřišel vůbec nikdo. Tak jsme šli vedle na bar pro naše holky a zahráli jsme aspoň jim.

Koukáte ještě po fanynkách?
To je jasný. Člověk si je prohlídne. Ale odvařenej z toho nejsem. Co s nima? Ani s nima nepokecáš. Už jsme velký kluci, tak to tak nežereme. Člověka to těší a určitě to k tomu patří. Ale kdyby v té první řadě nebyly, tak se věšet nebudu.

Na začátku to bylo asi jiný…
No, to asi jo… Vždyť jsme kvůli holkám začínali.

Co chystáte na závěr letošního roku?
Se slovenskou kapelou Desmod máme naplánovaný delší světový turné. Pojedeme totiž Slovensko, Čechy, do Itálie, Francie, Švýcarska, Holandska, Anglie, Irska a taky do Ameriky.

Budete hrát pro domorodce, nebo pro krajany?
Pro krajany, to je jasné. Třeba Desmod jezdí do Itálie hrát už několik let, mají to vyzkoušené. My jsme zase byli v Londýně a v Americe. Hraje se třeba v hospodách pro 200 lidí, ale to je jedno. Když potom s lidmi zapaříme je to velice příjemný. (raš)