První z osmi premiér, které v nové sezoně uvede hradecké Klicperovo divadlo, nese název Náměstí bratří Mašínů. Její čas přijde už pozítří. Autor a režisér komedie David Drábek obsadil do jedné z hlavních rolí vynikající českou herečku Danielu Kolářovo
Poslední dny tráví téměř nepřetržitě zkouškami na hradeckém jevišti, večer většinou odjíždí do Prahy na představení a pak zase zpátky…
Dvě ženy toho ovšem dovedou napovídat až až i během pouhé půlhodinky, která zbyla na rozhovor uprostřed všeho zkoušení a dojíždění.

Jak se vytížená pražská herečka, která téměř denně hraje v Divadle na Vinohradech a v Divadle Komedie, octne uprostřed jeviště regionálního divadla?
Někdy před prázdninami mě oslovil David Drábek s nabídkou, která zněla zajímavě, a já si řekla – v Hradci? To je přece kousek, to zvládnu. A vida, ušila jsem na sebe tak trochu boudu, protože toho dojíždění je přece jen příliš.

Znáte se s Davidem Drábkem?
Jistě, na Vinohradech režíroval Věc Makropulos, známe se z práce na této inscenaci.

Z velké pražské scény jste se octla, byť jen na chvíli, v relativně malém regionálním divadle. Vnímáte nějaký rozdíl v práci nebo atmosféře?
Vůbec ne. Všechna divadla stejně voní, mají stejné šatny a zkoušky mají svůj řád a průběh.

Jak se cítíte ve své roli, uprostřed Náměstí bratří Mašínů?
Musím říci, že je to pro mě nový a velmi zajímavý zážitek. Po všech stránkách. David Drábek má jako autor velký smysl pro svérázný humor a nadsázku. Celá inscenace se postupně skládá do mozaiky z mnoha obrazů, je v tom spousta humoru a fantazie a moudrosti, ale přitom je to tak strašně smutné…

V příbězích lidí, kteří se zasekli v čase a někde uprostřed svých životů, asi těžko poznáte sama sebe. Jste velmi vytížená a neustále v pohybu.
Zaplaťpánbůh, že je to tak. Jsem zvyklá hodně pracovat, on je člověk koneckonců nucen se otáčet, protože divadelní platy, jak možná víte, jsou opravdu bídné a jen těžko k žití. Mojí domovskou scénou je už řadu let Divadlo na Vinohradech a hraji i v Divadle Komedie, mám řadu dalších závazků. A teď navíc Klicperovo divadlo. Mám ráda tu pestrost, na každé scéně mě čeká něco trošku jiného. Plánuji svůj čas zhruba dva měsíce dopředu, což není jednoduché. Teď mě trochu zaskočilo to dojíždění do Hradce a zpátky do Prahy, kde mám nasmlouvaná představení. Je to sice hodinka a kousek po dálnici, ale když řídím, tak mě to docela rozhodí z pracovního soustředění, které je pro mě velmi důležité.

Měla jste před dvěma týdny narozeniny – vešly se vám do programu vůbec nějaké oslavy?
No tak oslavy – to bych neřekla. Můj muž (režisér Jiří Ornest) slaví týden po mně, takže většinou uspořádáme společný oběd i s našimi dvěma dospělými syny, nicméně při naší vytíženosti to někdy odkládáme až do jara.

Jak trávíte volný čas ve dnech, kdy neodjíždíte do Prahy a jste nocležníkem v divadelní Besedě?
Chodím do divadla. Už jsem v klubu viděla Dámskou šatnu a teď se chystám na Ještěry. Velmi si to užívám, protože se jako divák dostanu do divadla velmi málo. Těch pár večerů, kdy nehraju, trávím velice ráda doma. No a pak tady mám s sebou naši fenku, která se mi ráno i večer stará o pohyb, takže jsme společně objevily nábřeží kolem Labe i Orlice a Žižkovy sady. To, co jsem z města viděla, se mi moc líbí.

Vím, že pocházíte ze západních Čech. Přesto – našla jste si i v našich končinách nějaké příjemné místo?
Měli jsme tady léta chalupu, v Nové Vsi u Opočna. Koupili jsme ji, když byli naši kluci malí a jejich lékařka nám doporučila ujíždět z Prahy na čerstvý vzduch, kdykoliv to půjde. Bylo tam opravdu krásně, za hezkého počasí jsme měli Orlické hory jako na dlani. A kluci si tam opravdu užili přírody a volnosti a dobrého vzduchu. V devadesátých letech jsme ji prodali, protože synové odrostli a pro nás samotné je to na rekreování jaksi z ruky.

Já ale vím, že zahradničení je vaše velká vášeň.
Máme už pár let takový domeček na Dobříšsku. Byl v poměrně žalostném stavu, takže jsme ho od základů postupně dávali dohromady, a teprve nedávno přišel čas na – jak říkáte – zahradničení. Je to zatím spíš ukrutná dřina. Domeček je na kopci, takže tam rukama rvu drny z té jílovité půdy a navážím novou zeminu a snažím se sázet nějaké keře a rostlinky. Jsem pak na smrt unavená, ale cítím se tam opravdu šťastná. Dělá mi dobře dívat se na ty keříky, které jsem vypiplala a zalévala a jim se daří a rostou. Možná to znáte – my, co máme profese s těmi pomíjivými, nehmotnými výsledky, potřebujeme něco budovat.

Naposledy jsem vás viděla na filmovém plátně ve Vratných lahvích. Bude další film?
Nedávno jsem dotočila s režisérem Janem Hřebejkem film Kawasakiho růže. Nemůžu o něm nic prozrazovat, protože bude mít, tuším, premiéru až příští rok.

Aspoň téma…
Víte, já jsem, pokud jde o film, většinou trochu nervózní z výsledku. Udělám svoji práci a pak čekám, jak to všechno dopadne – jak to kdo sestříhá, poskládá, jak to vůbec vyzní… Jsem neklidná z toho, že nemůžu ovlivnit konečnou podobu té práce. Proto mám mnohem raději divadlo. Role na jevišti nikdy není zakonzervovaná, hotová, můžete s ní stále pracovat a celý výsledek záleží jen a jen na vás. Divadlo je moje velká láska.