„Bylo mi jasné, že jakmile to nastane, tak už film nikdy nedáme dohromady, a to hlavně proto, že se netočí chronologicky,“ vysvětlila Maria Procházková.

„Jak jsme začali točit, tak to samozřejmě přišlo. Dětem postupně vypadávaly zuby jeden za druhým. Nejprve to byl první, pak druhý, třetí, čtvrtý… Takže jsme v průběhu natáčení museli vyrábět umělé zuby. Proto máme v závěrečných titulkách speciální poděkování pro paní zubařku, která aktivně přes noc tvořila umělé zuby pro naše mladé herce. Představitelka Terezky Dorotka Dědková pak měla nasazovací a ráda si s nimi hrála. Děsila tím celý štáb. Ve chvíli, kdy se někde vynořila, zacvakala zubama a bylo to,“ líčila scénáristka a režisérka filmu Kdopak by se vlka bál?, která si pochvalovala, jaké štěstí měla na dětské herce.

„Vybrali jsme zodpovědné, spolehlivé a inteligentní děti, které natáčení opravdu bavilo. Samozřejmě se občas stane, že dítě je utahané, takže samozřejmě i na ně přišly drobné krizičky, ale ty měli i dospělí. Nikdy se však nestalo, že by Dorotka oznámila, že už nechce točit. Toho jsem se bála nejvíce,“ prohlásila Maria Procházková, podle níž si malá Dorotka užívala i svých několik minut slávy.

„Poměrně raketový zájem médií jsme zaznamenali v Berlíně. Tam bylo opravdu hodně novinářů, fotografů, autogramiád. Dorotka se do toho poměrně rychle dostala, ale pak zas ten zájem docela odezněl. Pro malé dítě to bylo asi hodně složité se s tím vším okolo vypořádat, ale protože je Dorotka z dobré rodiny, tak se nebojím, že by kvůli tomu měla mít nějaké potíže. A hlavně – když jsem se jí ptala, co na film říkali spolužáci ve třídě, tak mi oznámila, že ho viděli asi jen dva. Takže snad nehrozí, že by nějak hrozně zpychla,“ pousmála se režisérka a scénáristka filmu, v němž má důležitou roli pohádka O Červené karkulce.

„Už v dětství jsem ji měla ráda. Přišla mi zajímavá, akorát jsem si vždycky kladla podobné otázky jako filmová Terezka. Třeba že jsem přišla a zeptala se, jestli má Červená karkulka tatínka,“ pokračovala Maria Procházková.

„Nelogičnosti v pohádkách mě vždycky rozčilovaly. Třeba když byl někde nějaký kouzelný předmět, jako v případě Macha a Šebestové, a oni pak složitě podnikali nejrůznější kroky, aby vyhnali bacily z kamarádova krku tím, že se všemožně zmenšovali a lezli do něj. To jsem ale vždycky namítala, proč do sluchátka normálně neřeknou, ať už nemá angínu,“ podotkla mladá umělkyně.

„Jinak volba Červené karkulky byla v tomto filmu jasná. Je to mezinárodní pohádka, navíc jednoduchá a vypráví o vztazích v rodině, což bylo pro potřeby našeho snímku jako dělané,“ shrnula Maria Procházková.

„Navíc děti tuto pohádku dobře znají. A je dokonce vědecky dokázáno, že pokud něco znají, mají určitý pocit jistoty. To je i důvod, proč děti milují v určité fázi svého věku opakování. Je zjištěno, že když třeba menší děti začnou sledovat v televizi večerníček, tak první, na čem si vytvoří závislost, je znělka. Pak si zamilují Krtečka a chtějí si ho pouštět pořád dokola,“ pravila režisérka a scénáristka, která se v současné době chystá na další látku, s níž zůstane v dětském světě.

„Pro televizi budu točit patnáctiminutový film, který se bude jmenovat Zrcadlo. Je o devítileté holčičce, která si velmi přeje stát se slavnou tanečnicí. A příští rok bych se měla pustit do Zlatovlásky. To je podle mého názoru jedna z nejnelogičtějších pohádek, které znám, tak se ji trochu snažím opravit. Uvidíme, jak se mi to povede,“ nastínila Maria Procházková, která se prý s touto nabídkou zpočátku velmi těžko sžívala. „Právě kvůli všem nelogičnostem, které ve Zlatovlásce jsou, mě totiž tato pohádka opravdu rozčiluje. Ale pak jsem si uvědomila, že to je vlastně výzva, že ji budu mít možnost zpracovat,“ dodala režisérka během své návštěvy v Pardubickém letním kině Pernštejn, kam zavítala se svými kolegy, s nimiž spolupracovala na filmu Kdopak by se vlka bál? – střihačem Markem Opatrným a kameramanem Martinem Štěpánkem.

„Byl jsem příjemně překvapen, jak velký byl zájem o Pardubické letní kino,“ svěřil se Martin Štěpánek, který byl v letním kině naposledy v sedm〜nácti letech. „Bylo to na Rozkoši u České Skalice, kde jsem si při pronásledování jedné slečny vyvrtnul kotník. Takže pokaždé, když vidím nějaké letní kino, mě svrbí kotník,“ žertoval kameraman úspěšného snímku.

„Pro mě osobně bylo nejtěžší přijmout, že se film bude natáčet na video. To pro kameramana znamená více práce. A navíc film je pro něj partnerem, kdežto video je spíše jako oheň, který se musí neustále krotit a hlídat. V případě videa kameraman není tak úplně svým pánem,“ srovnával Martin Štěpánek.

„Bral jsem to jako velký kompromis, ale s tím vědomím jsem do toho samozřejmě šel. Bylo mi ale jasné, že v tomto případě nemůžeme jet jako v případě klasického filmu každý záběr zvlášť a točit každou scénu třeba na deset záběrů. Věděli jsme, že s dětmi tohle nejde, protože prostě po nich člověk nemůže chtít, aby to samé řekly třeba dvacetkrát stejně. Tím bychom je totálně vyčerpali,“ sdělil kameraman snímku.

„Rozhodli jsme se, že budeme točit spíše televizně. Scéna se jela v kuse, ale to bylo proto, že děti prostě pro nás v tomto filmu byly nejdůležitější. Pro mě jako pro kameramana to bylo největší zlo, ale vůbec mi to nevadilo. Zvláště pak když člověk vidí, jak ne〜uvěřitelně děti své postavy zahrály,“ vysekl poklonu malým hereckým protagonistům Martin Štěpánek.

„Moje babička a celá její rodina bydlí v Živanicích. Tam jsem jezdil pravidelně každých čtrnáct dní a teď se snažím také. Vždycky jsem vyrazil vlakem do Pardubic a pak z nádraží trolejbusem do Bohdanče a pak už došel pěšky,“ zavzpomínal kameraman.

„V Pardubicích jsem byl v centru asi potřetí v životě. Užil jsem si to. A také samotné letní kino, kam jsem chtěl pozvat své příbuzné, kteří bydlí nedaleko. Ale to už jsem bohužel nestačil nějak zorganizovat,“ posteskl si Martin Štěpánek.