O víkendu Klicperovo divadlo ve studiu Beseda uvedlo premiéru nové inscenace s názvem Klub autistů. Režie hry se chopila mladá režisérka Natália Deáková, která převzala autorský text od dramatika Petra Kolečka.

Dějištěm příběhu je denní stacionář, kde „děti boží“ – autisté, tráví své dny různými činnostmi, jež se na hony liší od vnímání a chápání světa, který je snad chybné vymezovat pojmem normální.

Autismus se jen těžko vymezuje a slovy lze popsat obtížně, avšak lze jej dobře vyjádřit třeba hereckou akcí.

Normální versus nenormální

Vše, co se odehrává ve stacionáři, kde dívenka neustále sedí u stolku, na němž má stolní hokej, a její celý svět je koncentrovaný do hraní si a do světa na ledovém stadionu, může být z hlediska normy anomální.

Ale norma sama o sobě je spíše technickým pojmem, normu může mít vysoustružený šroub, nikoli člověk. I když se falešně mluví o společenských normách, problematika je složitější. To, že něčemu člověk zcela či vůbec neporozumí, nevyjadřuje přece nic o chápání celistvosti fenoménu, který společnost nálepkuje například přízviskem autismus.

Jevištní složky

Hra Klub autistů zasluhuje mnohou pozornost právě proto, že si vybrala tento u nás neznámý a mnohdy tabuizovaný fenomén. Režisérka zvolila v rámci studia Beseda komornější prostředí a důmyslně rozvrhla celou scénu do kompaktního celku. Herecké výkony proplouvaly ohraničeným prostorem ve své monotónní mnohovrstevnatosti.

Hra hýřila chytrými nápady, které divadelní režie talentovaným autorům ponouká. Za zmínku jistě stojí dublování zásadních momentek, které kořenily minimalistické zvukové kulisy.

Převážně elektronická hudba, dodává této pozoruhodné syntéze na divadle progresivní ráz a dobře koresponduje s minimalistickým laděním ostatních dílčích složek. Celkově lze hru považovat za věrný ponor do světa, který málokdo zná a nikdo jej zevnitř nedokáže pochopit skrze svoji normalitu. Kromě toho inscenace hýří i vtípky, odkazy a umně vystavenými trapnostmi, které balancují až na hraně karikatury a nadsázky.

Kdo je tady „egouš“

Hra dost jízlivě, syrově a hrubozrnně poukazuje na vlastnosti normálních lidí nebo těch, kteří se za ně považují. Vyplývá z ní, že sobci jsou kolikrát lidé tam venku, vzdálení nemoci autismu, prožívající své choroby a patologické stavy. Autisté jsou v dějové lince hry mnohokrát schopnější lépe porozumět lidským příběhům a podílet se na nich více, než se na první pohled zdá. Jejich projevy však nejsou brány vážně a třeba empatie jim má být cizí. Kdo chce zažít ponor do světa, kde se může opakovat pouze jedna a jediná věta, nechť si nenechá tento divadelní kus hradeckého divadla ujít.