Jedlíci čokolády v Drábkově režii patří od své premiéry k nejnavštěvovanějším titulům u Klicperů – stejně jako většina Drábkových her, kterými jeden z nejtalentovanějších současných divadelních autorů obdaroval svoje domovské divadlo.

Pane Drábku, oslavil jste v sobotu úspěch Jedlíků?
Původně jsem si myslel, že mi v tom čerstvě chybějící strategický zub zabrání, ale pak jsem si vzpomněl na Miroslava Ransdorfa, který umí brilantně mluvit i konzumovat pouhou polovinou tváře, tak jsem nakonec přece jen poctivě slavil.

Praxi máte, některou z prestižních Cen Alfréda Radoka jste dostal už popáté. Čím si ji tentokrát, podle vás, získali Jedlíci čokolády?
To opravdu nevím, ale jsem za to strašně rád. Jedlíci jsou totiž moje velmi osobní, intimní záležitost, ve které se objevila spousta událostí, zvratů a pocitů, které jsem ve své době intenzivně potkával a prožíval. Skvělé časy byly už zkoušky, kde jsem měl možnost pracovat a být s Pavlou Tomicovou,  Isabelou Smečkovou Bencovou a Pavlínou Štorkovou, představitelkami tří hlavních rolí.

Vybaví se vám okamžik, kdy Jedlíci čokolády začali vznikat ve vaší hlavě?
Myslím si, že vznikali současně s Akvabelami. Ty jsou příběhem tří mužů v Kristových letech, kteří si řeší svoje problémy středního věku – stejně jako tehdy já. Hlavními postavami Jedlíků jsou tři sestry, které se – převálcované životem – snaží postavit na nohy. Jako já, po letech.

Mluvili jsme spolu před dvěma lety, když jste Cenu  Alfréda Radoka za českou hru roku dostal za Náměstí bratří Mašínů. Řekl jste mi:  Klicperovo divadlo je moje továrna na čokoládu. Teď to zní až telepaticky.
Vypadá to, že si v té čokoládě poslední dobou jedu. Dokonce i blahopřejné textovky po udílení cen moji přátelé často uvedli oslovením: Milý Karlíku! Prohlašuji, že jsem Willy Wonka a Jedlíkům jsem dal do názvu čokoládu proto, že na to slyší ženy. Jdou do divadla a s sebou vláčí své muže. A tak je stále plno.

Myslím si, že Klicperovo divadlo s vámi udělalo štěstí a vy jste udělal štěstí s Klicperovým divadlem. Jeden z mála skvělých současných divadelních autorů je doma právě tady a jeho hry se objevují na repertoáru minimálně dvakrát v sezoně. A velmi úspěšně, jak je vidět.
Mám ke Klicperovu divadlu nesmírně silný vztah. Jsem tady třetí rok a to pouto je stále intenzivnější. Doufám, že náš  čas ještě nekončí.

V květnu bude mít u Klicperů premiéru vaše hra Koule: Příběh vrhačky. Hned po jejím loňském rozhlasovém uvedení na vás dotčená atletka podala žalobu.
Přijde mi zajímavé, že dotčená atletka v té žalobě nestála o omluvu, jak by se mohlo zdát, ale o prachy. Ten vývoj nijak zvlášť nesleduji. Spíš se těším na premiéru Koule v Hradci: 12. května v Besedě!