Začala jako sekretářka, spoustu let se starala o provoz divadla a po revoluci sami zaměstnanci požádali magistrát, aby ji jmenoval ředitelkou. Nikdy ji nenapadlo odtud odejít. Až teď. V poslední den roku, pár dní před svým kulatým životním jubileem, se rozhodla odejít do důchodu.
Jste na odchod připravená – po tolika letech?
Vůbec ne. Popravdě – ani si to nedovedu představit. Na druhou stranu vím, že je čas předat Divadlo Drak nové generaci.
Strávila jste v Divadle Drak devětačtyřicet let. Neznám nikoho, kdo by investoval celý svůj život do jednoho místa, zaměstnání, firmy… Jak se to přihodilo vám?
Toužila jsem být herečkou, tak jsem se po maturitě vypravila na zkoušky na divadelní akademii. Dělala jsem zkoušky s Petrem Kostkou – jeho vzali, mě ne. Asi jsem neměla tak výrazný talent, abych uspěla. Tak jsem si hledala jinou cestičku k divadlu…
Ty neodbytné geny jste zdědila?
Prožila jsem dětství v rodině herců Klicperova divadla Jarmily Cmíralové a Miroslava Švejdy. Díky nim jsem byla divadlem doslova posedlá.

Do divadla jste ovšem nastoupila jako sekretářka.
Angažoval mě tehdejší ředitel Draku pan Matoušek. Mojí povinností bylo tehdy chodit s ním na oběd do Grandu, kam si zval na pohovor nové herce, a říkat mu svůj názor, jestli se mi líbí, nebo ne. Samozřejmě, že mi to nestačilo. Divadlo teprve začínalo, tvořila se scéna, zázemí, angažovali se herci, vznikal nějaký vnitřní systém, tak jsem občas zašla za svojí kamarádkou, která pracovala v dnešním Klicperově divadle, a tahala z ní rozumy.
Vím, že jste byla vynikající provozní, ale nevěřím, že jste při tom starání zapomněla na svoje herecké ambice.
Když se dostanete do toho divadelního soukolí, pochopíte, že vyniknou opravdu jen mimořádné talenty. A já ho nejspíš neměla, takže jsem sice zůstala u svého milovaného divadla, ale jaksi na odvrácené straně toho osvětleného jeviště. Tam nemusím denně s kůží na trh a riskovat nezájem nebo neúspěch. Takhle jsem se s tím docela v pohodě vyrovnala.
Nelákalo vás aspoň jednou hledět divákům do očí z jeviště?
Jednou se mi to povedlo. Dostala jsem roličku, takové němé křoví, v jedné pohádce za herečku na mateřské dovolené. Svých patnáct minut slávy jsem si tedy užila.
Měla jste někdy chuť s tím tady seknout a jít jinam?
Mnohokrát jsem se rozčílila do běla a mnohokrát jsem byla nešťastná, že zrovna některé věci nešly tak, jak by měly. Ale odejít? To ne. Tohle divadlo ani nejde opustit.
Proč?
Vztahy, které u nás panují, jsou výjimečné. My si to vysvětlujeme tak, že máme v prvním patře jednu velkou místnost s barem a konvicí na kávu. Je logické, že se tady všichni ráno sejdeme. A než se uvaří voda, tak víme, jak se daří dětem ve škole, která manželka utratila spoustu peněz za plavky a kdo a proč nemůže spát. Naše životy se prolínají, víme o sobě navzájem všechno, jsme si blízko. Jsme přátelé a velká rodina. Vycházíme si vstříc, společně prožíváme všechny přípravy a úspěchy… Víte – já nechci říkat banality o tak hezkých věcech. Kdo tady dýchal vzduch, ví, že Drak je prostě rodina.
Co budete bez rodiny dělat?
To kdybych věděla. Nemám žádný plán, jsem zvyklá řešit věci za pochodu a věřím, že podobně vyřeším i svůj nový život… Když jsem dnes ráno zjistila, že mám ještě plný šuplík pracovních vizitek, tak s nimi nejspíš na chalupě ze všeho nejdřív vytapetuju chodbu.
V galerii najdete video a foto z on-line rozhovoru. Celý článek najdete zde.

Poděkování na rozloučenou

Kdysi řekl klasik českého divadla Josef Kajetán Tyl, že divadlo je had z ráje. Koho uštkne, propadne mu navždy. Mnozí divadelníci svými osudy Tylův povzdech potvrzují, a to dokonce ve všech divadelních profesích. Divadlo má schopnost mnoho brát a málo dávat, a přesto mu zůstáváme věrni. Za tu krátkou chvíli diváckého porozumění, za ten pomíjivý šum potlesku, za výjimečně se objevující občasná slova chvály stojí ona neuvěřitelná námaha, nikdy nekončící pochyby i muka vnitřní trémy.

Jsou však v divadelním soukolí profese, které nevystupují veřejně, jejich představitelům se satisfakce uznání většinou vyhýbá, a přesto se stejnou silou a vytrvalostí ze sebe dávají divadlu vše nejlepší jakožto vyššímu celku, kterému je nutno sloužit. O jejich zásluhách a nezbytnosti vědí aspoň všichni spolupracovníci, a přestože jejich podíl chápou s jistou samozřejmostí, občas jim potřesou rukou a dokonce i poděkují.

Divadelníci tohoto ražení jsou kořením a záchranou divadla. Vyskytují se ovšem zcela výjimečné osobnosti, které s divadlem spojily celý svůj život natolik, že dokonce mimo divadlo snad ani nežijí. Srostli s ním tak, že si bez divadla téměř neumí vlastní existenci ani představit. Divadlo je ovšem bere jako jakousi téměř inventární součást celku, která možná dokonce nemá ani právo myslet na cokoli jiného než na divadlo a smí konat cokoli jen ve prospěch divadla.

Mnohdy si to zavinili sami tím, že svůj život s divadlem propojili téměř vodotěsně. Mnohdy se to stalo téměř přirozenou cestou tak, že v divadle vyrůstali od „píky“, postupovali logicky v hierarchii postů a míst, protože se jejich podíl a účast na divadelním dění stávala stále potřebnější, nezbytnější a stále více rozhodující, až se ve zcela ojedinělých případech ocitli na postu, kde rovnou a jmenovitě nesou na svých bedrech odpovědnost přímo tu největší a nejvyšší.

Znamená to, že jejich rozhodující role vychází z maximální schopnosti důvěrně znát, řídit a ovšem respektovat divadelní mumraj, který až do úplného začátku každého představení vypadá tak, že k začátku nikdy nedojde (ostatně onen zmatek pokračuje tam, kam divák nevidí…), a přesto se představení ke spokojenosti mnohých úspěšně koná. A to každý den znova a znova.

Jana Dražďáková je právě ten příklad osobnosti, která s divadlem spojila celý svůj život. Navíc po celou dobu s jedním jediným divadlem, Divadlem Drak ve všech jeho vývojových podobách a peripetiích. Prožila tu a pracovala doposud neuvěřitelných 49 let! Na jeho slávě se svým nezanedbatelným dílem účastnila prací, službou, plným osobním nasazením. Dovedla divadlo do současné podoby a předává jeho řízení bezpochyby s oprávněným pocitem, že odevzdává dobré dílo, dílo poctivých rukou, zaujatého srdce a moudrého pochopení.

Je tedy na místě, aby jí Správní rada divadla za vše, co pro Divadlo Drak vykonala, poděkovala a nahlas vyslovila uznání a dokonce konečně nezakrytý obdiv nad sumou velkých i drobných činů vykonaných její rukou ve prospěch divadla jako celku.

Do dalších let přejeme Janě Dražďákové dobré vzpomínky a především to, aby jí Divadlo Drak i nadále svou prací dělalo čest.

Členové Správní rady Divadla Drak, o.p.s.