Setkání s působivými uměleckými díly je vždy zážitkem. Je ale zajímavé si uvědomit, že nemusí existovat pouze jako solitéry. Vznikala v určité době, v duchovním zázemí, které do nich vtiskli jejich autoři. V okamžiku, kdy dojde k jejich setkání napříč časem, můžeme očekávat zajímavá střetnutí.

Právě tak výstavu ve své Galerii 123 koncipoval Aleš Pražan. Opěrným bodem je téma portrétů a figur, jež neodmyslitelně náleží do historie výtvarného umění. Vždy se jednalo o nejvyšší metu dokázat vystihnout modelaci obličeje, správné proporce a v neposlední řadě zachytit i záchvěv emocí.  Erbovním dílem tohoto směřování je zde monumentální plátno figuralisty Bohumila Marečka, malíře počátku minulého století, jenž studoval v ateliérech Františka Ženíška a Vojtěcha Hynaise.

Bourání konvencí

S nástupem dvacátého století a tím i nových výtvarných směrů, které směle bouraly zažité konvence, se ale proměňuje pohled na zobrazení člověka. Z dob, kdy umělci koketovali s kubismem a v barvách upřednostňovali fauvistickou nespoutanost, budeme moci na výstavě shlédnout raná díla Jana Trampoty. Například kompozici Koupání, jež ne jednomu obdivovateli umění přiblíží atmosféru doby před první světovou válkou, kdy umělci žili obdivem k Cezannovi, Gauguinovi a dalším velikánům francouzského umění. Dále se zde setkáme s picassovsky laděným olejem Maska z roku 1927.

Směrem, ve kterém se umělci náruživě zajímali o zpodobení tváře a člověka vůbec, je též surrealismus, jenž přetrvává do dnešní doby. Fantazijní kompozice, kde se tvář člověka mění spíše v sen či přelud, nám přinášejí obrazy Josefa Vyleťala, Jana Švankmajera nebo Josefa Istlera, jenž je na výstavě zastoupen velkoformátovým dílem s názvem Dialog.

Pokud se pomalu budeme obracet k současným tendencím, spatřujeme, jak postavy, tváře pomalu mizí, deformují se. Více než perspektiva a anatomické zákonitosti je modelují umělcovy pocity, tak jak to vidíme na obrazech Josefa Jíry. Ze současných tvůrců můžeme vedle sebe vidět na příklad obrazy Otto Plachta, Václava Bláhy nebo k nejmladší generaci náležejícího Jana Pražana.

Barevné pocity

Pomyslnou tečku za tímto zajímavým setkáním tvoří díla, jež pomyslně opustila téma člověka. Zůstal však prostor, pojednaný v hrubých rysech – jak to vidíme například na kompozici Vladimíra Hanuše. Ještě dále kráčíme do světa pocitů s citlivě provedenými barevnými plochami na obrazech Daisy Mrázkové.

Výstava bude zahájena vernisáží v úterý v sedmnáct hodin, potrvá do 29. března.   (ša)