Jaká byla spolupráce s takovými osobnostmi. Braly vás neherce jako rovnocenné partnery?

Je velký rozdíl, zda se pracuje v interiérech nebo v exteriérech. Pokud jste v poli při minus dvanácti stupních, kde se všechno muselo přivézt, všechno je ve stanech, tak cigareta od Karla Rodena je úplně stejná jako od řidiče nebo osvětlovače. Když je zima, tak je zima všem, a když je chuť na grog, tak ve frontě stojíme všichni stejně a nikdo nikoho nepředbíhá.

Ale přesto…

Musím říct, že jsme zpočátku měli strach ze spolupráce, ale Karel Roden i Filip Renč nás příjemně překvapili. Prvně jmenovaný je taková uzavřená povaha, nicméně v zákopu, dělal nám totiž velitele, se s námi rychle sžil a převzal náš humor, takže bez problémů. Filip Renč je pro každou srandu a tykání všech byla úplně normální věc. Nikdo si na nic nehrál.

Při natáčení vznikne spousta situací, na které člověk rád vzpomíná, i těch méně příjemných.

Při bojových scénách se samozřejmě dostáváme do kontaktu s pyrotechnikou, takže tam není o různé zážitky nouze. Například při Hlídačovi se jeden z kaskadérů dostal do výbuchu a musel být s popáleným krkem a ušima převezen do nemocnice. Tam potom sranda končí. Ve filmu Bathory, na jehož natáčení jsme se také podíleli, se střetne dvě stě vojáků proti dvěma stům vojákům a řežou do sebe. Když se řeklo stop a šli od sebe, tak jsme si vždycky říkali, kolik lidí na zemi zůstane. Nikomu z gardy se však, kromě běžných boulí a odřenin, nic vážnějšího nestalo. U Hlídače to bylo hodně náročné, protože země byla zmrzlá a chrániče měli pouze kaskadéři, takže jsme byli plní modřin.

Stávají se i humorné věci. V Hlídačovi hrál Karek Roden vojáka, který ohluchne z výbuchů a byla tam scéna, kdy jeho kamarádovi vyhřeznou střeva. Karel Roden mu dává poslední cigaretu a těsně za ním vybouchl bunkr. Pyrotechnik nálož předimenzoval, objevil se ohromný záblesk, všude spousta kouře, který se asi po půl minutě rozptýlil. Stál tam Karel Roden, držel se za uši a řval: „Ty vole, já nic neslyším, jsem fakt hluchej. Já se na to vys…“ Dodneška ho vidím před očima. Pak opravdu chvíli nic neslyšel.

Garda nebyla při filmech Hlídač č. 47 nebo Bathory před kamerou poprvé. Na kolika snímcích se podílela?

Šlo o několik různých filmových projektů, včetně dokumentárních. Pokud se budeme bavit o celovečerních, tak jich bylo asi deset. Nejlepší vzpomínky máme asi na Hlídače, ale zajímavé byly i zkušenosti se zahraničními produkcemi. Například při natáčení filmu Der neunte Tag režírovaný legendárním Volkerem Schlondorfem, který dostal Oskara za film Plechový bubínek.

Máte nějakou další nabídku na natáčení?

Máme nabídku, která by zatím měla být největší. Je jí účast na připravovaném snímku Lidice v režii Alice Nellis, kde by měl hlavní roli shodou okolností hrát opět Karel Roden a Lukáš Vaculík. Garda by měla zastřešovat kompletní vojensko–historickou stránku tohoto filmu. Mělo by se natáčet na podzim.

Nejste herci, přesto se podílíte na spoustě velkých filmů. Jak se k takové práci dostanete?

Filmové produkce si nás rády vybírají, protože máme velkou výbavu historických uniforem a zbraní a hlavně, umíme s tím zacházet. To je věc, která se nedá rychle naučit. Komparsistu sice navléknete do nějakého oblečku, ale vojáka z něj za hodinu nikdy neuděláte. Povelovou techniku máme nacvičenu v několika jazycích a lidi v gardě mají výcvik.