Dvaačtyřicetiletý Hradečák je známý spíše jako muzikant – hrál v kapelách Čertovi soustružníci a Piráti, pracoval jako hudební dramaturg Českého rozhlasu Hradec Králové, byl topičem, pošťákem i reklamním textařem. „Je první,“ říká Slávek Hamaďák o své sbírce pocitů, které v obalu básnické sbírky stránku po stránce umějí oslovit leckterého čtyřicátníka – s lehkým chvěním, že tenhle pocit zná a přechovává někde hluboko, aniž ho kdy za střízliva vyslovil. „Na jak dlouho, čert ví.“
Živý nedopalky patří do postele: přečtete je za jeden večer a leccos vám tam napoví.



ROZHOVOR

Řekni o knížce – jak bys ji charakterizoval, jak dlouho texty vznikaly…. Je to tvoje první?

Je pěkně propálená, má osmdesát stran, otevírá ji intro, uzavírá outro. Uvnitř je rozsekaná na čtyři oddíly, které místy tvoří robustní a místy subtilní texty plné erotického rukopisu J. Vznikala asi tři roky ne příliš intenzivně. Někdy na přelomu let 2003/2004 jsem měl intenzivní potřebu si odpočinout od hudby a celého toho kolotoče kolem ní. Vystoupil jsem zněj, zastavil se, zavřel za hudbou dveře, a začal se usmívat na prázdný papír. Nikdy nezačínám psát rovnou do počítače. To obrazovkový bílo je mnohem víc deprimující než čistý papír. Obloukem jsem se pak vždycky za těmi zavřenými dveřmi propadl zpět do puberty, kde tyhle trable se psaním začaly. Uviděl jsem tam svou první sbírku, kterou jsem si sestavil vdevatenácti, a vůbec se mi nelíbila. Pak jsem tam ještě zahlédl, jak maturuju a odchazím na dva roky na vojnu. Po návratu jsem tu sbírku našel a někam ji poslal a něco vyhrál a dostal za to tolik peněz, že to pokrylo náklady na měsíční nájem. Tím jsem spoezií skončil. Dál už jsem psal jen hudební texty, hrál a čím dál tím méně sportoval – narukoval jsem do Dukly, kterou vzápětí zrušili. Od šestnácti jsem hrál 1. ligu za chlapi. Vté době jsem pro sebe objevil Karla Kryla a začal se doma učit na kytaru – dodnes jsem se to pořádně nenaučil. Nikdy mě nebavilo cvičit nic znot. Pak jsem objevil Vladimíra Mertu a Vlastu Třešňáka, kterého teď potkávám vHradci na ulici. Je to takovej normální, nenápadnej chlapík. Stím byste mohli udělat rozhovor…

Prostě jsem měl před pár lety potřebu začít zase špinit čistý papír. Vté době tady vČechách začalo řádit jevištní básnictví Slam poetry, které mě strhlo, přestože se nepovažuji za exhibicionistu. Vcelorepublikovém finále jsem zcela oprávněně vyhořel, neboť jevištní básník spapírem vruce je pro publikum trapas. Patřilo mně to. Po skončení ale za mnou přišel jeden redaktor znakladatelství Petrov, byl to básník Milan Ohnisko, jestli bych nedal dohromady knížku. Tak se to povedlo až teď. Je tedy první. Na jak dlouho, čert ví. Doba je rychlá a rychlá doba nepřeje zpomaleným, zpomalený potřebuje zastavit a počkat na samotu. Samota je dnes vzácnost. Pro psaní je třeba být často sám se Samotou. Na Samotu však vrychlé době není moc času. A umět být sám se Samotou, to je pro mě základ psaní. Ale dovolit si být dnes sám se Samotou, to je velký existenční přepych a existenciální bakchanálie.

Píšeš (psal jsi) texty kreklamám a kmuzice – jak jsi došel ke knížce?

Reklamní texty, to je hodně cynická hra. Ještě že jsem cynik, jinak bych umřel hlady. A moje rodina taky. Nebýt reklamy, byl bych špatnou reklamou na žití. Chci jen říct, že reklama mě živí od začátku 90. let a i díky ní jsem střední třída reklamy na žití. Samozřejmě, že jsem vedle toho musel chodit do práce. Práce a reklama pak dohromady dávaly střední žití. Obojí mě vždycky bavilo, problémem vtakových situacích, kdy máte práci, která vás baví, je ekonomické hodnocení takové práce slabší-kdo by vám taky dobře platil za to, že vás nechá dělat si práci jako hobby…? Ale ani to není nemožné. Já to nyní praktikuji se svým kamarádem ve společné firmě, jen to vyžaduje větší časovou investici. Pak už ale není čas na Samotu. Ta sedí někde doma sama a čeká, až si na ni uděláte čas. Naštěstí nestárne a je pořád hezká, takže je na co se stále těšit.

Knížka nakonec vznikla díky dvěma lidem: mému spolužákovi a kamarádovi zpražské konzervatoře Robertu Lubenovi, který mně po přečtení širšího výběru textů, půlku znich vyházel a pak řekl – vydej to, no a druhým impulsem vydání je můj kamarád a spolupracovník Lukáš Taneček, grafik a ilustrátor, který po jejím přečtení řekl – všiml jsem si, že při čtení tvých textů, se mi klepe pravá ruka, to se mi stává, když potřebuji ukojit potřebu kreslit. Takže já už mám ilustrace – vydáme to. Tak jsme to vydali.



Jaké ohlasy jsi na svoji knížku zaznamenal?

Samé slušné. Nikdo nebyl sprostý, zatím. To bude asi tím, že teď ji od nás kupují jen kamarádi. Hůř bude, až ji začnou číst, jestli ktomu někdy vůbec dojde.

Co sám rád čteš?

Vposledních letech Dána Petera Hoega a jeho Příběhy jedné noci.

Ze všech povolání, které jsi kdy měl – čím jsi byl nejraději? A co máš ještě před sebou?

To je nahrávka na Nerudovské „vším čím jsem byl, byl jsem rád“. Nejlepší je to ale dnes. Jsem svým pánem i zaměstnavatelem, nemusím poslouchat komicky povýšené arogantní trouby, a dělám co mě baví. Ať žije svoboda!