Staré duby v heřmanoměsteckém parku a stará zvonice. To jsou hlavní témata výstavy akademického malíře Zdeňka Sigmunda, která čeká na jeho příznivce v galerii židovského domku u synagogy.

Není žádným tajemstvím, že Heřmanův Městec je životní láskou pardubického malíře a zdejší park stálou inspirací. A pokud jde o zdejší skvost, staré duby, ty jsou jeho nejlepší přátelé.

„Těch čtrnáct dubů, kterým je kolem tři sta let a mají dole u kmene v průměru metr padesát, mne vždy fascinovalo. Chodil jsem kolem nich deset let a přemýšlel, jak je namalovat, jak se s nimi víc sblížit, až se stala taková paradoxní věc. Velká vichřice totiž vyvrátila mladší duby, méně zakořeněné a u těch starců, které tak zbožňuji, ulomila jen větve. Ty tam zůstaly neodklizené, neboť jde o rezervaci, kde se nacházejí vzácní brouci – páchníci, což bylo pro mne dobře. Malovalo se mi lépe, protože třeba starý vývrat už v rozkladu nebo obrovský pařez potažený mechem jsou krásné stafáže vpředu v prvním plánu obrazu. Vypadá to lépe než holá zem, navíc je tam ukryté nějaké bývalé drama, které se tu odehrálo, prostě je tam děj. Pro takový horor by to byla sekvence přímo ideální, když se strom převrací a padá a najednou vyhřeznou kořeny, lámou se větve a dopadnou s ohromným duněním na zem.“

Duby symbolizují život, co stará zvonice?

„Ta přece také symbolizuje život, který se v ní vždy odrážel. Tyhle staré české dřevěné zvonice jsou skvostem prvního řádu a je škoda, že na území naší republiky jich zůstalo už pouze sto. V Heřmanově Městci jde o barokní zvonici, která se stavěla proto, poněvadž kostelík vedle ní nemá věž. Asi tehdejší radní neměli tolik peněz, aby postavili kostelík s věží, tak to později vyřešili tou zvonicí. Přišel zedník, udělal podezdívku, nastoupili tesaři, neváhám říci, geniální chlapi, kteří měli pilu, sekeru a za tři dny zvonice stála. Krásná se šindelem!“

Duby, zvonice – je jasné, že jde o vaší srdeční záležitost, máte k nim obrovský vztah, že?
„Nejsem sám, kdo k těm starým stromům cítí až nábožnou úctu, nevím, jak to vyjádřit. Je to proto, že jsou tak strašně staré, krásné? Víte, tím věkem mají takový nějaký majestát. Ten jako pojem může být sice někdy něčím neobyčejně záporným, ale v případě dubů ohromným skvostem, před kterým pokorně klečíme. A není divu, vždyť jsou unikátní. Dub je obyčejně nízký a košatý a tady v tvrdé konkurenci ostatních stromů se hnal do výšky za světlem. Takže je vysoký, štíhlý…. Což je vzácná rarita nejen biologická, turistická, ale i výtvarná. Stojím před ním v posvátné úctě a vidím, čeho všeho mohl být svědkem. Jednoduše, cítím úctu k překonání času.“

MILADA VELEHRADSKÁ