Valašský král Boleslav Polívka zavítal ve čtvrtek večer do Klicperova divadla.

V hostujícím představení Městského divadla Brno Král Lear ztvárnil titulní roli v příběhu o starém pošetilém vladaři, který putuje z paláce do pusté přírody, od pýchy k pokoře, od panovačné a autoritářské sebestřednosti k soucitu a odpuštění, od královské koruny ze zlata, symbolu slávy, bohatství a moci, k věnečku z plevele a polního kvítí, od samolibého rozumu k šílenství jako paradoxnímu zdroji poznání o neuchopitelném smyslu všeho pozemského úsilí, o skrytém významu všeho pozemského bytí…

O tom, jak se Boleslavu Polívkovi hrálo na festivalu Divadlo evropských regionů, se dozvíte v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Jaké dojmy máte z čtvrtečního představení v Klicperově divadle na festivalu Divadlo evropských regionů?
Přiznám se, že jsem z něj měl trochu hrůzu, protože jsem věděl, že budeme hrát v úplně jiném, menším prostoru. Navíc v Brně využíváme dekoraci, která je pro toto představení důležitá a dotváří ho. V Hradci byla scéna jen náznaková. Ale vrhli jsme se do toho a jsem rád, že to nakonec všechno dobře dopadlo.

Jak jste se připravoval na tak náročné, více než tříhodinové představení?
Dlouho jsme ho nehráli, ale měli jsme dvě zkoušky. Také v Hradci jsme si scénu museli „ochodit". Ale stejně, když se člověk ocitne v jiném prostředí, v němž jsou vzdálenosti menší a kroky kratší, tak se najednou změní celé psychofyzické jednání. Herec je například zvyklý, že jeho kolega na jevišti přichází v určitou dobu na konkrétní místo a najednou je všechno jinak. Přitom právě podle reakcí kolegů mu často naskakují velké věci. V tomto případě byly signály jiné. Ale zvládli jsme to! Zaplaťpánbůh!

V inscenaci se musíte vypořádat s obrovským množstvím textu. Jakým způsobem si udržujete paměť?
V poslední době hraji už svou třetí shakespearovskou roli. Vždycky si plánuji, že až budu mít volnou chvíli, začnu si pročítat text. Třeba půl roku dopředu, abych si ho oživil. Ale zatím jsem to ještě nikdy neudělal (smích). Začínám obvykle až tři dny před představením. To se ze mě stává zahradní herec, protože zahrada je jediné místo, kde mi to jde.

Máte tam nějaké publikum?
Možná, že poslouchá za plotem soused. Většinou se však můj zahradní projev skládá z mumlání a vzde-chů, takže není moc co poslouchat. Jen někdy se rozbouří do monologu. Na zahradě mi to však jde. Když se pak vrátím do divadla a začne se hrát opravdu, tak to občas trochu kodrcá, až se to rozkodrcá do takové valivé podoby. Jakmile je člověk na jevišti s úžasnými brněnskými kolegy a nádhernými kolegyněmi, najednou se začne text v hlavě zjevovat sám. A to tak, že ho pomalu ani nestačíte chytat. (smích)

V čem je podle vás největší síla této hry? Jaké poselství dává dnešnímu divákovi?
Dává poselství dnešku, ale i včerejšku a předvčerejšku (smích). Je to hlavně 
o zklamání z chování vlastních dětí. V textu je jedna důležitá věta, která říká, že zmije tě neuštkne bolestněji než nevděk dítěte. Nevděk dětí je pro rodiče horší než pro muže nevděk ženy. Na ten jsme zvyklí. (smích)

V čem vás Shakespeare baví a láká, že v něm tak často vystupujete?
Shakespeare je pro mě jako vážná hudba, klasika, kterou mám rád. Pořád to ve vás něco provokuje a rozeznívá, ani nevíte dost dobře proč. A stále je to svým způsobem přítomné. Vždyť v jeho textech jsou třeba i citáty 
z Bible. Shakespeare dokázal naslouchat, přebíral některé pasáže od jiných, když viděl,  že fungují. V jeho hrách se odráží dar génia, který se umí dotknout lidské prapodstaty, našich smutků, veselostí i trapnosti a bláznovství. Vše je v Shakespearových příbězích stále platné, když se to dobře zahraje. Proto se na ně lidé rádi dívají.

Co říkáte na myšlenku festivalu Divadel evropských regionů, který v Hradci Králové prezentuje soubory nejen 
z celé republiky, ale i ze zahraničí?
Je to hezký nápad. Kdybych měl více času, rád bych 
v Hradci zůstal a podíval se na ostatní představení. Bohužel jsme přijeli jen na klasický zájezd a neměli jsme možnost vidět jiné kolegy či soubory. Příště si to snad už zařídím lépe. Když jsme s mou bývalou ženou Chantal Poullain hráli na přehlídce divadel ve francouzském Avignonu, nenechali jsme si ujít ani další představení. Jak to tak 
v Hradci pozoruji, tak tato myšlenka setkávání a debatování o divadle tady velmi dobře funguje. Je to příjemné divadelní kolbiště.

Co říkáte na výkony vašeho syna Vladimíra, které si tu během svého hradeckého angažmá stihl vybudovat početný fanklub?
Vypadá na jevišti dobře a  hraje dobře. V Hradci jsem ho viděl v Evženu Oněginovi, kde se mi líbil. Každému jsem v žertu říkal, že nejedu na Oněgina, ale na Lenského, kterého Vladimír ztvárnil. Měl jsem ho možnost spatřit také v Národním divadle v Manon Lescaut i v Zimní pohádce v Dejvickém divadle. Je šikovný.

To jsou ale i vaše další děti…
Všechny děti mám naštěstí nadané. Když mi je někdo chválí, tak tvrdím, že si člověk musí umět vybrat matku (smích).   (td, baz)