K náročné a zodpovědné funkci kancléře Polívkova Valašského království Pavlu Zedníčkovi před časem přibyl další závažný post. Už osmý rok je také prezidentem festivalu filmového a televizního humoru Novoměstský hrnec smíchu. Občas trvá na tom, aby byl zřetelně oslovován „pane prezidente“, nicméně jenom proto, aby svůj typický knír roztáhl do úsměvu a spokojeně pronesl: „Zní to přece dobře, ne?“

Siesta

Novoměstský hrnec smíchu má od soboty za sebou jubilejní, třicátý ročník. Prosbu o rozhovor při této příležitosti vzal naprosto samozřejmě, ale jednu malou podmínku přece jen měl…
„Celé odpoledne hraju tenis a za chvíli je semifinále, tak si půjdeme dáchnout,“ oznámil mi v zákulisí novoměstských kurtů. Dosedli jsme na slunečnou lavičku a Pavel Zedníček si začal sundávat sportovní boty. „Zujte se taky, ať nevypadám nevychovanej. Takhle to bude vypadat jako siesta.“

Třicítka

„Jsem na tenhle festival strašně pyšný,“ spustil bez vybízení. „Přesto, že jsem nebyl u jeho začátků, přijde mi obdivuhodné, že si udržel tak dlouhou tradici. Myslím, že starší je snad jenom Karlovarský filmový festival, tím mě, popravdě, Bartoška trochu žere… Není tady sice tolik červených koberců jako ve Varech, ale možná o to raději sem lidi jezdí. Jezdí jich čím dál víc, rok od roku. A hlavně – je tady sranda. Režiséři a kolegové herci se sem těší, protože si tady dají s divákem v pohodě skleničku, kafe, paní přijde po představení poděkovat a přinese koláče, všichni chodí ve svetrech a mikinách a užívají si boží klid. Já mám v kalendáři na celý týden červenou čáru, a přes to vlak nejede.“

Jako divák

Pavel Zedníček si jako prezident své povinnosti a pravomoci průběžně upravuje tak, jak mu to vyhovuje. „Ze všeho nejraději chodím na setkání s diváky a tvůrci po soutěžních projekcích. A občas zajdu kouknout do obecenstva. Když se lidi smějou, je to bezvadný. To je pro mě už spoustu let podstatnější, než kdejaká fundovaná kritika.“
Právě proto Pavel Zedníček považuje zdejší pověstný smíchoměr za geniální vynález. „Tak si představuju úspěch komedie. Když lidi polovinu promítacího času prokazatelně řvou smíchy, je dobrá. Kdyby se kritik na hlavu stavěl.“
On sám v Novém Městě na samotné filmy nechodí. „Samozřejmě, všechny už znám, sleduju všechno, co se u nás natočí. Z těch letošních jsem hodně sázel na Chyťte doktora nebo Takovou normální rodinku. Rád se u komedií prostě a jednoduše směju a bavím, nemám rád takové ty narážky za třetí roh a druhé plány, abych se pak ve finále lehce pousmál na pravém místě a ukázal, že jsem porozuměl záměru. To mě nebaví jako diváka, ani jako herce.“
Na otázku po jeho oblíbených titulech jen rozpřáhne ruce: „Já jsem stará škola, víte? Mám rád Wericha. A miluju humor starších filmů s Josefem Kemrem, Jiřím Sovákem, Rudou Hrušínským, Milošem Kopeckým.“

Historie

Třicetiletá historie novoměstského festivalu nabídla publiku spoustu dnes už klasických titulů, přivedla vděčným divákům řadu slavných českých režisérů a herců. „Vždyť nultý ročník v osmasedmdesátém vyhrála Lipského Adéla ještě nevečeřela! Byla tady slavná éra například Zdeňka Podskalského, který vypadal možná jako zachmuřený aristokrat, ale točil báječné komedie. Hrncem smíchu prošla i Věra Chytilová, Jiří Menzel, Dušan Klein s Básníky, Svěrákové… Když jsem se při zahájení podíval v Kině 70 na výstavu fotek ze všech ročníků festivalu, zatrnulo mi, kolik toho za ty roky festival přinesl a kolik herců a režisérů už tady není…“

Naštvaný Troška

Jakkoliv vzpomínky Pavla Zedníčka vypadají na selanku, při otázce na případné zákulisní boje se srdečně rozesměje. „Tak to si pište, že tady jde někdy o život. Kolikrát se mi nechce věřit, jak strašně soutěživí ti naši umělci jsou. Je za námi první, druhý den a už za mnou chodí a dělají takové to – hele, pojď trochu stranou, jak to se mnou vypadá? A s támhle tím? No to si děláš srandu, že je přede mnou! A pak ho vidím celý večer u baru, jak se draze utěšuje… Ovšem nejvíc to tady před lety odstonal Troška, když nevyhrál všechny ceny jeden z jeho Kameňáků. Lidi na to tenkrát chodili houfně do kina a Zdenda byl ve slastném očekávání, že všechny ceny budou samozřejmě jeho. Nebyly a já od něj pak celý večer poslouchal věty, které pokaždé začínaly slovy – ty vole, můžeš mi vysvětlit, proč…? Nakonec jsme tady ten žal rozpustili v nějakém nápoji, ale nebylo to jednoduché. Českej člověk je holt soutěživej.“

Tajemství

Třicetiletá úspěšná historie festivalu Novoměstský hrnec smíchu podle Pavla Zedníčka ukázala, že má dobře nakročeno nejméně na dalších třicet ročníků. „Česká komedie prostě žije, jakkoliv pořád někde slyším, že nejsou peníze na nové filmy. Přesto se jich natočí kolem dvaceti za rok a většinou jsou to komedie, takže vařit je z čeho,“ libuje si a obrací hlavu k tenisovým kurtům, odkud se z amplionu s lehkou servilní nadsázkou ozývá: „Snaživě prosíme pana prezidenta do hry!“

„Chceme do příštího roku ten náš festiválek trochu osvěžit, rozšířit, překvapit lidi něčím novým,“ pokračuje nevzrušeně. „Těmihle debatami jsme tady strávili spoustu času… Jak to myslíte – konkrétně? Konkrétně nic! Já vám to tady řeknu a vy to pak někomu taky řeknete! Copak ženská dovede udržet tajemství, kurňa? A obouváme, prezident musí na kurt.“