Jan Vančura o horách, o lásce a o Plavcích

Manželé Vančurovi trpělivě a s humorem odpovídali na otázky moderátorů i posluchačů v hodinovém živém vysílání. Vybrali jsme pro vás alespoň několik nejzajímavějších okamžiků rozhovoru.

Přijeli jste z Trutnova, Honzo, vy jste říkal, že u vás krásně svítí sluníčko, vy jste nám to slunce vlastně přivezl do rádia. Takže vy žijete v Trutnově?
Ano, už poněkolikáté je to náš domov… To byla velká náhoda. My jsme tenkrát hledali nějaký dům, kde bychom mohli trávit prázdniny. Dívali se po nemovitostech a jezdili hlavně po Českém ráji. Jednoho krásného dne nám přišla zpráva, že někde u Nové Paky je zajímavý dům. A tak jsme hledali, hledali, nikde jsme tu obec neviděli, až jsme dojeli k Trutnovu, kde jsme to našli. Takže v téhle lokalitě, kde bychom opravdu nikdy nebrouzdali, nebýt téhle náhody. A viděli jsme dům, naprosto nás uchvátil, takže jsme řekli, ano, to je ono. Pak jsme tam přijeli na jarní prázdniny, to znamená na týden, a zůstali jsme tam půl roku… Tak jsme i kluky přehlásili do školy do Trutnova, všechno jsme udělali šmahem, ze dne na den. Ale po půl roce jsme zjistili, že přece jenom je to sto padesát kilometrů od Prahy, takže to cestování je náročné, tak jsme se vrátili. Pak jsme byli nějakou dobu v Praze, potom jsme se opět přestěhovali. Letos jsme to zkusili po třetí a opět jsme se přestěhovali do Prahy z pracovních důvodů. I kluci s tím byli smíření, přešli do Prahy do škol atd. Náš starší synáček začal chodit, tomu je třináct respektive čtrnáct, na gymnázium v Praze 1 a velmi si to pochvaloval. Nicméně po půl roce jsme zjistili, že to nějak není úplně to pravé, navíc ten mladší synek se s tím nějak neztotožnil a prostě to nemohl skousnout. Jsme rádi, že jsme dali na ty pocity, které měli synové a my v podstatě taky. Já jsem loni najel sedmdesát tisíc kilometrů tím, jak jsme cestovali pořád s kapelou a k tomu ty cesty z Trutnova do Prahy. Takže jsme se zase vrátili do Trutnova.

Vaše kapela Plavci funguje už spoustu let…
Ta kapela existuje šestačtyřicet let. Původní sestava se nemohla udržet kvůli tragickým událostem, které nás potkaly. Jediná kapela, která funguje déle, je Spirituál Kvintet. Ti měli padesát loni, my měli pětačtyřicet. Olympic a Petra Jandu nepočítám, protože on je tam vlastně z té původní sestavy sám, my jsme tam aspoň dva s Mirkem Řihoškem.

Vy jste ale někdy v osmaosmdesátém od kapely odešel.
To jsem dělal pro německou firmu zastoupení. Dostal jsem takovou lukrativní nabídku, řešil jsem si komplexní životní kotrmelec, rozváděl jsem se s první manželkou, vzal jsem si druhou… Bylo to hektické.

Proč jste tedy odešel od Plavců?
To nebyla nějaká těžká ponorka, prostě jsem se rozhodl, že už mně to stačilo, a přešel jsem úplně do jiné branže. A pak jsem se vrátil až v roce 2000 k muzice a v roce 2005 ke kapele.

Je úžasné, že Plavci Rangers se stále hrají. V čem je to kouzlo, jak jste se našli? Vy, promovaní inženýři?
Myslím, že důvodů bude víc. Jednak je velký potenciál v repertoáru. Ty písně jsou už dneska takřka zlidovělé, hrají se u táboráků, všude možně. Pak je tam pár jasných hitů, zrovna když jste zmínila Promované inženýry, tak to je jakási akademická hymna, i ty mladí to chtějí slyšet. Nedávno jsme hráli v Humpolci, a ten koncert dopadl na dnešní dobu velmi slušně, plný sál, krásný koncert, všechno. Krásné jsou koncerty vždycky, ale přiznám se, ne vždycky je plný sál. To dneska není nic neobvyklého. A moje kamarádka tam byla s dcerou. Ta prý říkala, co tam jako budu dělat, nějaký Plavci… ale pak přišla rozzářená, že to bylo krásný a že si zazpívala inženýry a má holkám co povídat. A tak si říkám, že přes ty dospělé hudba přechází i na děti a je fantastické, že se jim to líbí.

Jak často koncertujete?
Poslední léta čím dál tím víc. Loni jsme měli sto padesát koncertů, což je dost. Jsem tomu moc rád, že se to více rozjelo, protože tam jsou kromě Mirka Řihoška mladší a mladí kluci, kteří mají taky hodně za sebou. Jsou tam muzikanti, kteří jsou zruční, vystudovaní. To my jsme byli entuziasti, my jsme hráli, protože nás to bavilo.