V sobotu se udála v prostorách Klicperova divadla další premiéra letošní sezony: Jekylla Hydeová. Na komorní scénu V podkroví se inscenace hodila z několika důvodů - minimalisticky laděná scéna, tři herci na ní a režisérka novicka, která si odbyla svůj první autorský kus.

Hra čerpala předlohu ve slavném literárním díle Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyde. Eva Kratochvílová se snažila dát látce aktuální punc a přinést do autorského díla ožehavá společenská témata, jako je nespokojená žena v domácnosti, kterou manžel vůbec nevnímá, nebo plnění manželských povinností v ložnici či neustávající kolotoč vyčerpávajících rituálů u snídaně a večeře. Chtěla podat obraz ženy, jež v rodině plní svoji úlohu matky s vyčerpávající přesností, ale málokdo ji poslouchá. Všichni ji spíš úkolují a dožadují se svého.

Proto si Milka, hlavní hrdinka příběhu v podání Isabely Smečkové Bencové, najde svůj alternativní svět. Nachází ho ve spižírně, kde má jako bývalá experimentální psycholožka zřízenou provizorní laboratoř, kam se uchyluje, když je dům prázdný. Bohužel, herecké výkony představovaly spíš trápení diváka než ztělesněný prožitek, což přičítám za vinu režisérce inscenace. Otec rodiny Viktor v podání Dušana Hřebíčka svými kvalitami zachraňoval, co šlo, ale byl na to sám. Jeho nasazení přineslo do hry, po stránce hereckých výkonů, malé záblesky světla. Isabela Smečková Bencová, která hrála titulní roli Jekylly Hydeové v domácnosti, dostala těžký úkol: totiž ztvárnit hodnověrně proměnu člověka z kladné bytosti do záporného individua.

Je otázkou, zda bylo na místě vypomoci si opelichanou parukou a zvětšenými zuby, které měly demonstrovat až příliš popisně transformaci člověka v jeho zběsilejší já. Ne každý herec si vystačí s tím, co má - s tělem a výrazy ve tváři.

A ne každá režisérka zvládne jevištní proměnu svého herce rafinovanějším způsobem. Pokud jde o Ludvenku, dítě Viktora a Milky, tak práce s dětskými herci bývá nesnadná. Klára Horáková, která ztvárnila postavu malé dívky, disponuje nejspíš mnohem větším potenciálem, než bylo patrné z vedení začínající režisérky.

Povedeně vyřešená scéna

Co mě na hře velmi zaujalo, bylo řešení minimalistické scény. Prostor komorní scény V podkroví si o podobné řešení přímo říkal. Dvě židle a stůl jako centrální řešení scény. Stůl zároveň sloužil jako vstup do spižírny, kde Milka prováděla své experimenty s lidskou duší. Dále odkládací pultík na nádobí a důmyslně vyřešená ložnice, kde se odehrávaly vtipné rituály nebo spíš stereotypy z manželského života. Zde projevila Radka Janů, která se zároveň podílela i na pohybové spolupráci, značnou invenci. Pohybové umění Dušana Hrebíčka bylo plné nápadů, gagů a vybroušených vtipů. Hudba Dušana Hřebíčka byla svou kvalitou přístavem jistoty, kterému znamenitě sekundovalo osvětlení od Tomáše Ročka. Obě složky byly v inscenaci precizně propracované a jedna podtrhovala druhou. Nebylo důležité, kdo hraje první housle, protože se vzájemně výtečně doplňovaly. Světelně i zvukově se autorům dařilo okamžitě vytvářet podmanivou a hodnověrnou atmosféru hry.

Co se textu a jeho obsahu týče týče, tak problém vidím v navršení honosných frází mouder, citátů, básní a kdoví čeho všeho tak nahodile, že působily jako navrstvené závěje slovní vaty a mnohdy nekončící kaskáda floskulí.

Autor je sice svobodný člověk, ale má do jisté míry zodpovědnost za diváka, kterého nesmí vystavit vlastní profesní nevyzrálosti. Důležitá je nespíš sebereflexe. Podobný kus by určitě neobstál na prknech hlavního jeviště, protože debutantské a značně toporné úsilí režisérky Evy Kratochvílové sice dýchalo snahou, avšak u té hra zůstala. Eva Kratochvílová jako novopečená autorka zatím spíš hledá, než nachází. Není úplně jasné, z jakého důvodu do inscenace v dané formě přizvala diváky ke sdílení příběhu, který se spíš jevil jako školní besídka pro dospělejší publikum.

Ještě divnější je, že dramaturgie divadla, potažmo umělecký šéf souboru, vpustí obdobný kus na jeviště.