Předchozí
1 z 3
Další

Dotočil jste film Narušitel, vyhrál taneční soutěž StarDance. Hektické období, že?
Poslední půlrok byl kvapík. A když film i soutěž skončily, tělo se přihlásilo. Beru antibiotika, je mi špatně, rýma, průdušky. Ještě že zítra letím na dovolenou, kde si odpočinu. Už se moc těším, jak se tělo vrátí do pořádku (rozhovor se uskutečnil 6. ledna – pozn. autora). Ale poslední klapka je pokaždé trochu smutná, protože něco končí.

Film jsem ještě neviděl, tak se těším, jak to dopadne. Panu režisérovi Davidu Baldovi je teprve osmnáct let, jsem zvědavý, co z toho udělá, protože jak je známo, ve střižně se film buď udělá, nebo pokazí. Ale říkal jsem si, že bych klidně ještě chvilku točil, protože mě to bavilo.

Natočil jste mnoho filmů, bylo natáčení Narušitele něčím odlišné?
Jiné bylo v tom, že to bylo takzvaně rodinné, bez velkých sponzorů. Osmnáctiletý kluk se spojil se stejně nadšenými kamarády. Všechno trvalo déle, protože tu nebylo ještě tolik zkušeností, ale to nadšení je nakažlivé. Tohle všechno bylo vlastně moc příjemné, byla v tom cítit radost a nadšení.

Vy byste věkem mohl být těm mladým nadšencům otcem. Nestalo se, že byste jim otcovsky radil?
Občas jsem vyřkl, že by se nějaký záběr mohl natočit jinak, ale jinak jsem se držel. Je to jejich projekt, věnovali mu spoustu času a energie a věří mu.

Pamatujete si na okamžik, kdy vás David Balda poprvé oslovil?
Zavolal mi telefonem, že má projekt a rád by se se mnou sešel. Celková myšlenka scénáře se mi líbila, takže jsem neváhal a souhlasil. A to i vzhledem k tomu, že šlo o piloty a létání, což pro mě není neznámé téma.

Jak to myslíte?
O tenhle svět, o létání se zajímám. Příběhy lidí usurpovaných minulým režimem mi nebyly vzdálené.

Ve vaší rodině má nebo měl někdo prsty v letectví?
U letců z rodiny nikdo nebyl. Ale od mládí jsme s tátou sbírali knížky o letadlech, speciálně o druhé světové válce, favority byli kluci, kteří létali v Anglii za RAF. Lepili jsme modely, měli jsme jich hodně. Když už to nebylo kam uložit, nacpali jsme to do dvou kufrů, venku si udělali provizorní letiště a vzduchovkou jsme všechno rozstříleli.

Kolikrát jste se ocitl při natáčení ve vzduchu? Měl jste závratě?
Do vzduchu jsem se dostal asi sedmkrát. Závratě nemám, ve vzduchu se nebojím. Kdysi jsem lezl po skalách, takže tahle obava se neobjevila.

Navíc jste nemusel ovládat knipl.
Občas mi to na chvilku půjčili. Ale já jsem věděl, že pilotují špičkoví piloti, třeba Andrej Cepko je superpilot. Každé vzlétnutí je vzrušující, je v něm kus adrenalinu. Právě s Andrejem jsme si nahoře hezky popovídali. Mám v plánu, až se na jaře zlepší počasí, že se tam nahoru zase podívám.

Takže si uděláte pilotní zkoušky?
Kdepak, nejsem nejmladší a nemám čas. A bál bych se. Zastávám názor, že pokud nejste ve vzduchu co nejčastěji, tak to nemá smysl. Dostat se do vzduchu dvakrát do měsíce a celé to probát, to nemá smysl. Ale příležitosti podívat se nahoru rád využiji.

Když jdete po ulici, nenutí vás to po natáčení kouknout se na nebe za letadlem?
Já se otáčím za každým letadlem a s filmem to nesouvisí. Fascinuje mě to. Protože ten pohyb je o nějaké svobodě. A o tom je i ten film, o nakládání s tou svobodou. Marná sláva, tam nahoře je to osvobozující pocit.

Je nějaký silný okamžik z natáčení, na který nezapomenete?
Nejsilnější okamžiky byly vždy, když jsme šli do vzduchu. Když mi to poprvé nahoře půjčili, opotily se mi ruce, tep vyletěl nahoru. Strašně zvláštní pocit.

David Balda, osmnáct let, jak jste si rozuměli?
David ví, co chce, snaží se dělat svou práci co nejlépe. A mě baví, že takhle mladý kluk se zabývá takovým tématem, a k tomu je neuvěřitelně pokorný. V dnešní době téměř ojedinělý jev.

Film je příběhem Davidova dědečka Vladislava, jak na vás působil?
Hodně jsme si povídali a moc mě potěšilo, když pan Balda starší říkal, že fakt vypadáme jako piloti. Dozvěděl jsem se od něho mnoho zajímavostí. Třeba říkal, že létali úplně ve všem od trenek po montérky. Tedy v aeroklubech, ve stíhačce měli pochopitelně kombinézy.

Balda junior si hlídal spíše scénář a Balda senior měl patrně i připomínky k reálnému dění. Opravil vás občas?
Přesně tak to bylo. David třeba chtěl, abychom do letadla kvůli záběru nastupovali z pravé strany. Dědeček povídá, že takhle by to nešlo. Že je to v zásadě jako u koně, na kterého se nasedá zleva. Takže i do letadla se leze zleva.

Dalo se u dědy a vnuka pozorovat silnější pouto?
Určitě. Jejich vztah je moc hezký. Kdyby David neměl k dědovi obdiv, film by nemohl vzniknout. A David si bude dělat pilotní zkoušky, na což se s dědou připravuje.

Vy jste ve své herecké kariéře ztvárnil spousty rolí – namátkou: krále, vodníka, hraběte, obhájce, policistu, komisaře, prodavače… A taky čerta Uriáše v pohádce Anděl Páně. Je, snad kromě čerta, některá role, kde si můžete říci: Tohle bych klidně dělal i v civilu?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale pilota bych klidně dělal. Vždy se snažím do každé role dát něco ze sebe a něco si z ní vzít. Myslím si, že bych snad mohl jako civilní zaměstnání dělat většinu rolí. Ale zatím zůstanu u herectví.

Divadlo, film, rádio, dabing, audioknihy, taneční soutěž. Je něco vašemu srdci bližší, nebo je to tak, že moc přítomného okamžiku vyhraje nad vším?
Já nerozděluji herce do škatulek. Prostě herectví má v sobě mnoho vrstev, mnoho podob. Ale vím, že moderovat neumím, a odmítám nabídky. To je jiná disciplína. Pravdou ale je, že točit mě moc baví.

Lze říci, že nejvíce legrace jste si užil při natáčení obou dílů pohádky Anděl Páně?
Na každém natáčení se najde spousta veselých okamžiků. Nejsem ale ten, který by historky z natáčení sypal z rukávu. Většinou je zapomínám. Nálada a stupeň legrace jsou závislé na tom, jak si sedne tým. Anděl Páně byl výjimečný. Když jsme po letech točili druhý díl, připadalo mi, jako kdyby tam nebyla proluka deset let, ale rok. Byli jsme tam ti samí a pořád stejná sranda, prostě jsme si sedli.

Přijde třetí pokračování Anděla Páně?
To je častá otázka. Popravdě si ten nápad příliš nedovedu představit. A kdyby náhodou nápad byl, někdo to musí napsat. Musí se sehnat peníze a další čas uteče, než se začne točit. Už natáčení druhého dílu bylo trochu dráždění hada bosou nohou.

Myslíte po velkém úspěchu prvního dílu?
Ano. A úspěch dvojky považují všichni za zázrak. Takže i když nikdy neříkej nikdy, nejsem si jist, zda by v tomto případě nemělo platit rčení, že v nejlepším se má přestat.

Před dvaceti lety jste se vydal z Brna do Prahy a vstoupil do prestižního pražského Divadla na Vinohradech. Pamatujete se na ty chvíle?
Kolena se mi první sezonu klepala pokaždé, když jsem vyšel na jeviště. Já měl k Vinohradům neuvěřitelnou úctu. Vždycky jsem si říkal, jestli někdy půjdu do Prahy, chtěl bych do Vinohrad. V mých myšlenkách jiné divadlo nepřipadalo v úvahu. A nabídka skutečně přišla, kývnul jsem ale až na tu druhou. A byť jsem v Brně měl i mnoho velkých rolí, byl jsem rozklepaný a přicházel jsem s obrovskou trémou, jako kdybych přišel ze školy.

Třeba moje druhá role v Podzimní zahradě nebyla velká, ale maminku mi hrála Jana Hlaváčová, vedle mě Hana Maciuchová, Petr Kostka, Honza Teplý, Láďa Frej, Marta Vančurová, Gábina Vránová. Jedno velké jméno vedle druhého. A najednou se tam objeví takovej klučina z Brna. Velká škola to byla.

Takže vám herecké osobnosti nedávaly „sežrat“, že jste nováček?
Vůbec. Dodnes to nepochopím, ale já se po třech týdnech cítil, jako bych se v Praze narodil. V divadle vládly neuvěřitelně krásné vztahy a já měl pocit, že jsem tam doma.

Byl někdo vaším mentorem?
To je silné slovo. Ale první, kdo se o mě postaral, když jsem vešel, byl Petr Kostka. Tehdy jsem seděl u záchodu na židli a on říkal: „Co tady děláte?“ Já, že za chvíli zkouším. „Máte šatnu?“ zeptal se. Zakroutil jsem hlavou. Odeběhl za tajemnicí a za chvíli jsem seděl v takzvané mistrovské šatně – Viktor Preiss, Otíček Brousek, Petr Kostka a do toho já. Neuvěřitelné! A s panem Kostkou jsme se potkali i ve filmu Narušitel.

Začínal jste hrát v Šumperku, pak Brno, nyní Praha. Co dál?
Občas mě napadne, že bych rád něco nazkoušel v Brně. Ale Prahu bych neměnil. Nejsem typický Pražák, ale zamiloval jsem si ji, mám rád tady ty lidi. Nemám touhu se někam hýbat.

Máte nějaký rituál v souvislosti s divadlem?
Než jdu na jeviště, tak se ukloním. Tuhle úctu před oním prostorem mám už od školy. Některý z ochotníků říkal, že pokud herec nechodí do divadla jako věřící do kostela, pak to nemá smysl. Pro mě divadlo má smysl. Veliký smysl.

Jak se učíte role? Máte oblíbené místo, k tomu ticho, či muziku?
Dost často jsem se učil ve vaně.

Před pár dny jste vyhrál s taneční partnerkou Lenkou Norou Návorkovou soutěž StarDance. Lezli jste si s Lenkou na nervy? Peskovala vás hodně?
Sedli jsme si od první vteřiny a myslím, že to na parketě bylo vidět. V tom peskování jsem peskoval spíše sám sebe. Lenka mě musela držet na uzdě. Jednu dobu mi totiž uniklo, že jde o televizní show, a myslel jsem si, že je to mistrovství světa, a všechno jsem chtěl „strhnout“.

Byly v soutěži okamžiky, kdy jste byl naměkko?
Vítězství, to byly samozřejmě moc krásné okamžiky. Ale byly okamžiky, kdy jsem si uvědomil, že s některými lidmi jsme si neuvěřitelně sedli. S Geňou (Richard Genzer – pozn. autora) jsme se neznali a troufám si říci, že jsme si sedli, prožili jsme moc hezkých chvil a hodně si povídali. Nebo Adam Mišík. Nečekané a hezké setkání s klukem, který to má i přes své mládí v hlavě neuvěřitelně srovnané.

I když dneska zdravotně ve formě nejste, jak se udržujete ve fyzické kondici? Plavání, běh, posilovna?
Kdepak, nic z toho. Posilovnu opravdu nemám rád. Vždy jsem si vystačil s pohybem na jevišti. Byly to náročné role, a proto jsem do posilovny nemusel. A StarDance jsem tak trošku vzal i proto, že jsem věděl, že se budu muset donutit hýbat.

Na konci roku jsem přemýšlel, jak tuhle fyzičku z taneční soutěže nezahodit a udržet se v kondici. Jenže přišla nemoc, a tak zatím o tom stále přemýšlím. A jak dobíjím baterky? Snažím se odpočívat, spát, dobíjejí mě přátelská setkání. Ale zaručený recept vám neřeknu.

Dal jste si nějaké předsevzetí do nového roku?
Předsevzetí si nedávám, protože je to zavazující. A kdybych to nedodržel, byl bych na sebe naštvaný. Něco si ale myslím a nějak to zkusím dodržet. Když to vyjde, budu rád. A když ne, nic se nestane, protože jsem to nevyslovil.

A co vám přinesl Ježíšek?
Právě tuhle dovolenou, na kterou zítra odlétám. S přítelkyní letíme na Mauritius. Poflakovat se, fotit, odpočívat. Moje tělo si to zaslouží.

Zdravotně to není zrovna O. K., ale když se od toho handicapu oprostíte, jste spokojený?
Mám za sebou velký úspěch i fyzickou a psychickou zkušenost. Zaplať pánbůh mohu dělat to, co chci, a to, co se mi líbí. Nemusím dělat to, co nechci, nebo něco, do čeho jsem tlačený. Takže jsem spokojený. Jen ať to ještě nějaký pátek vydrží.

Jiří DvořákNarodil se 4. února 1967 v Brně. Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Po studiích nastoupil do angažmá Státního divadla Brno, potom přešel do Městského divadla v Brně. V roce 1999 se stal členem uměleckého souboru pražského Divadla na Vinohradech, nyní je na volné noze.

Kromě divadelního herectví hraje ve filmech, v rozhlasových hrách, v dabingu namlouvá audiokazety. Na divadelních prknech ztvárnil desítky rolí. Například Romea, Doriana Graye, Cyrana, Macbetha, Bolingbroka v Richardu Druhém, Figara a další.

Hrál například ve filmech Příběh kmotra (2013), Pohádky pro Emu (2016), Lída Baarová (2016), Anděl Páně 1 a 2 (2005, 2016). V televizi byl vidět například v seriálech Pojišťovna štěstí, Ulice, Cesty domů, Kriminálka Anděl, Sanitka 2, Svatby v Benátkách, V.I.P. vraždy. Na konci roku dotočil roli mentora Zdeňka ve filmu Narušitel.

Na konci roku také vyhrál s Lenkou Norou Návorkovou televizní taneční soutěž StarDance. Je dvakrát rozvedený, s druhou manželkou Bárou Munzarovou mají dceru Annu (16). Žije v Praze s přítelkyní Jitkou (30).