Táhlo vás to k hudbě už odmala?
Táhlo, rodiče vzpomínají, jak jsem již v předškolním věku nadšeně mlátil do našeho starého klavíru. V první třídě jsem pak se z vlastní vůle přihlásil na hodiny klavíru, v osmi letech jsem si k němu přibral ještě kytaru. O pár let později jsem pak objevil Beatles. Jejich hudba mě fascinovala a hned jsem se začal jejich písničky učit a vzápětí také psát své vlastní.

Kteří hudebníci vás kromě Beatles nejvíce ovlivnili?
Svého času mě dost ovlivnil Tomáš Klus. Okolo mých třinácti let panovala taková ta největší „klusománie“, během níž vyhrál i Zlatého slavíka. Tehdy si mě vybral jako předskokana na turné, což byl velký úlet. Z těch dalších obdivuji především Karla Kryla, Karla Plíhala, Jaromíra Nohavicu, to jsou všechno králové češtiny.

Veřejně vystupujete už poměrně dlouhou dobu, vzpomínáte si na svůj první koncert?
První koncert s vlastními písničkami jsem měl ve 13 letech, a to vedle Bona Publica. Tehdy tam stál velký vojenský stan, jmenovalo se to Klub u Bona Publica a bylo to vyhlášené a oblíbené místo hlavně mezi muzikanty. Tam jsem odehrál svůj první koncert, na který mě dotáhl můj učitel na kytaru. Měl jsem tam set asi deseti skladeb, který tvořilo něco od Beatles a pár mých vlastních písniček. První větší oficiální koncert jsem pak měl rok potom v hradeckém AC Klubu, kdy jsem se do té tvorby už docela obul.

Býval jste ze začátku hodně nervózní?
Největší stres, který si vybavuji, jsem zažil ve 13 letech, na vánoční besídce mého gymnázia. Měl jsem poprvé vystoupit před celou školou a zpívat písničku o našem učiteli angličtiny. Věděl jsem, že na tu školu budu chodit ještě pět let a jestli to pokazím, tak se to se mnou potáhne. Naštěstí to dopadlo fakt suprově. Jinak mám ale trému asi pořád. Paradoxně teď, když dělám ty livestreamy, tak mívám stokrát větší trému, než kdybych byl normálně na koncertech.

Vaše písničky mívají velmi nápadité texty. Kde k nim berete inspiraci?
Existuje několik proudů, ze kterých čerpám. Vždycky tu písničku musím napsat o něčem, v čem se cítím opravdu pevný v kramflecích. Buď to je nějaká moje životní etapa nebo nějaký životní zážitek, třeba o škole se mi opravdu píše samo. Nebo když se ke mně dostane nějaká vtipná historka, která má zajímavý průběh a pointu. Zároveň vždy i trochu přemýšlím nad tím, jestli se to zrovna v danou dobu hodí vydat, jak to vezmou lidi atd. Třeba těsně před začátkem první vlny epidemie jsem plánoval oprášit písničku, která se jmenuje Nakupujem, načež mi došlo, že by to bylo dost hloupé, protože zrovna zavřely obchody a všechny by to akorát tak naštvalo. Cit pro jazyk mám asi částečně daný geneticky, protože můj taťka je velmi dobrý češtinář a píše básničky. A zčásti to asi bude i tím, že jsem odmala poslouchal písničkáře s bohatou slovní zásobou, to ve mně taky leccos zanechalo. Jinak se snažím, alespoň poslední dobou, psát tak, aby byly texty pro lidi především srozumitelné.

V několik hudebních projektech spolupracujete s písničkářem Pokáčem. Jak jste se spolu seznámili?
My jsme o sobě věděli hodně dlouho předtím, než jsme se poznali. Zhruba před pěti lety jsme se pak konečně potkali na Dni otevřených dveří dobrušského pivovaru. Vystupovali jsme tam hned po sobě a nějak jsme se dali do řeči. Docela jsme si padli do noty, máme podobný smysl pro humor. Pokáč si mě následně vzal jako hosta na své sólové turné. Společně jsme pak odehráli ještě několik dalších koncertů, vzájemně jsme hráli v klipech toho druhého a potom jsme vydali vrchol naší společné tvorby, singl Netuším. Teď už se ale zase snažím jít svou vlastní cestičkou, to ale vůbec neznamená, že se naše cesty ještě někdy neprotnou. Jsme spolu stále v kontaktu. Spolupráce s ním mi dost pomohla a jsem za ní vděčný.

Ve vašich písničkách se často objevuje motiv školy. Jak zvládáte studium, baví vás?
Studuji v Praze na Univerzitě Karlově učitelství pro 1. stupeň se zaměřením na hudební výchovu. Ještě mi zbývá odevzdat jednu seminárku, jinak už mám tohle zkouškové hotové. Teď jsem ve čtvrťáku, čekají mě ještě tři semestry do konce studia. Škola mě baví, myslím si, že učitelství je pěkná práce, když to člověk umí, tak se mu to od těch dětí hezky vrací. Zároveň si myslím, že je to velmi potřebná profese. Zatím ale nedokážu určit, kam se vydám, až dostuduji. Samozřejmě doufám, že zůstanu nějakým způsobem u hudby, ještě se uvidí, jestli k tomu půjdu i někam učit.

Pocházíte z Vysoké nad Labem, kde je zároveň váš otec starostou. V minulosti jste o tom dokonce napsal písničku Koudelka. Jsou všechny příhody, o kterých v ní zpíváte, pravdivé?
Přesně tak, všechny události vylíčené v té písničce se skutečně staly, samozřejmě s jistou dávkou nadsázky. Pamatuji si, jak táta musel jít úředně očuchat nějaké prase, protože si soused stěžoval, že smrdí. Ustanovil komisi a šel tam. Vzhledem k tomu, že byla inspekce hlášená, bylo v chlívku vymalováno, prase bylo pomalu po pedikúře, takže se žádná stížnost nekonala. Myslím si, že se taťka jako starosta nenudí. Mám to tu ve Vysoké rád, pořád se něco děje.

S vaším otcem vás pojí také vášeň k motorkám. Kolik jich máte doma?
Celkem jich doma máme 12. Do sbírání veteránů je zapálený hlavně můj taťka, já jsem spíš takový jejich uživatel, který na nich především rád cestuje. Nějaké základní opravy ale zvládnu. Hodně cestujeme společně s houslistou Adamem Černíkem, se kterým také často koncertuji. Každý rok spolu pravidelně vyjíždíme na babetách do ciziny, naposledy jsme byli až u Baltu.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Vím, že tuhle odpověď dává úplně každý, ale v podstatě fakt poslouchám tak nějak všechno. Od jazzu a swingu přes lidovky, folklor, až po modernu a pop. Kdybych ale tedy měl být konkrétnější, tak musím zmínit svou velkou srdcovku, folkor a v jeho rámci především irské lidovky, to je moje velká vášeň. Pak třeba Prago Union, ti jsou úplně geniální. Teď jsem začal také dost sledovat Tiny Desk Concerts, což je série živých akustických koncertů, kam si organizátoři zvou úplně ta největší jména, jako třeba Stinga nebo Billie Eilish.

Řada hudebníků se musí vypořádávat s důsledky protiepidemických vládních opatření. Jak ovlivňuje současná nepříznivá doba vás?
V první řadě jsme museli zrušit, stejně jako všichni ostatní, strašně moc akcí. Myslím si, že člověk by musel být úplný necita, aby mu to nervalo srdce, protože to je fakt velká škoda, měli jsme to vše hezky naplánované. Nakonec jsme ale měli velkou kliku a podařilo se nám celé jarní turné přesunout na léto. Jednalo se o mé první sólové turné, byla to paráda, celé se vyprodalo. Sotva jsem si k tomu ale takhle čuchl, došlo opět ke zpřísnění opatření. Na jednu stranu jsem v mnoha věcech líný, ale co se týče hudby, tak jsem dost aktivní a neumím nic nedělat. Takže, hned jak se vše zavřelo, nahrál jsem v mém domácím improvizovaném studiu postupně pár písniček a točil jsem si k nim i klipy. Natáčení normálního klipu trvá klidně i tři dny, plus třeba měsíc příprav, ale ty domácí byly hotové za pár hodin. Myslím si, že je důležité neumlknout a snažit se nastalou situaci maximálně využít. Hodně se už ale těším na to, až budou zase nějaké koncerty.

Co plánujete do budoucna?
Plánujeme natáčet oficiální klip k nové písničce, což bude docela megalomanská záležitost. Po řadě mých domácích klipů zas uděláme něco trošku většího, moc se na to těším. Mělo by to být do konce března hotové. Co se týče koncertů, jsem optimista, pořadatelé hodně zvou, mám už od května plný diář. Na podzim pak plánuji turné s novou deskou, která pravděpodobně vyjde někdy na začátku podzimu. To jsou hlavní body, na které se teď soustředím, ale předpokládám, že mi do toho přijde ještě hromada dalších projektů. Do toho všeho samozřejmě ještě studium, nudit se tedy určitě nebudu. Už se moc těším, až se to všechno zase rozjede.

Jaroslav Novotný