Premiéra hry s podtitulem Sen českých žen dvacátého století je na programu v sobotu 12. prosince ve Studiu Beseda.

Vltavínky se dotýkají tématu ženství, ženskosti, zkrátka žen. Co vás na tomto tématu přitahuje?
Hra vznikla především pro herečky našeho divadla, jelikož her, kde figuruje větší počet ženských hrdinek rovnocenně vedle sebe, je zoufale málo, a ženy očividně chtějí hrát a vypovídat o sobě. Už tahle skutečnost do jisté míry určuje téma hry. Jedna z postav, spisovatelka Lenka Nová, přichází do populární televizní talkshow, aby v jistém smyslu obhájila své postavení autorky, která se psaním knih chce dopátrat smyslu svého života. A v té houževnatosti a svědomitosti je třeba až komická, ale chce – něco chce a přichází o to bojovat. A jelikož její kniha stojí na základech – řekněme – rodinně generačních, kdy se snaží pravdivě vyložit a popsat okamžiky, které určily život její prababičky, babičky a matky, musí se chtě nechtě postavit tváří tvář něčemu, co nazýváme ženskou otázkou. Ale nic z toho není ve hře zmíněno takhle přímo, nechtěla jsem text zatěžkat otázkou složitostí ženského osudu v dějinách 20. století. Také se během zkoušek hodně nasmějeme, tak mi přijde, že jsme na tom – my ženy – celkem dobře, když si ze sebe umíme udělat legraci. Zároveň bych ráda řekla, že naše inscenace není namířena proti mužům! Naopak – mužové Vltavínek jsou buď hrdinové anebo oběti.
Jaké dědictví si podle vás přenášíme z generace na generaci a v čem se naopak dnešní mladé ženy odlišují od generací matek, babiček a prababiček?
Máme to trošku snazší. Z hlediska společenského. Kdyby moje prababička z venkova chtěla psát divadelní hry nebo knihy, tak nevím – byla by minimálně všem k smíchu. Ale téma osobní svobody, o kterém Vltavínky především hrajeme, je ještě složitější. Zda my, které jsme nepoznaly válku ani socialismus, máme prostor osobní svobody otevřenější než naše maminky a babičky, to je prostě otázka… Zda o sobě víme něco víc a dokážeme to ve svém životě nějak zúročit.
V době, kdy váš text vznikal, jste prý chodila zavalena nejrůznější literaturou. Překvapilo vás něco při tomto „ohledávání terénu“? A prozradíte nám, z čeho jste nakonec hlavně vycházela?
Překvapilo mě hlavně to, jak málo z toho, co jsem vyčetla z knížek o historii, jsem nakonec ve své hře uplatnila. Nějaká fakta ovšem znát potřebujete, těžko můžete psát hru na pozadí dějin, když nevíte, co bylo v tom a v tom roce. Ale pro mě – jako pro autorku – bylo mnohem důležitější zaobírat se příběhy – četla jsem rodinné deníky, které mi poskytly herečky Martina Eliášová a Katka Francová, o své mamince a babičce mi psala dlouze Viktorka Čermáková, a zatáhla jsem do toho i rodinu svého manžela. V létě jsme navštívili jeho starou tetu, jejíž babička se narodila někdy v polovině 19. století, a také ona se pustila do vyprávění, vytahovala z paměti detaily situací, které se odehrály před více než osmdesáti léty! To bylo zvláštní setkání. A pak jsem to všechno – všechna jména a pocity a motivy – vypustila z hlavy a mohla jsem začít psát, protože jsem byla nasáklá jako houba. Já během psaní nedokážu racionálně zpracovávat fakta nebo získané informace, ty jdou jakoby mimo mě. Důležité jsou obličeje, které něco vyprávějí, vrásky… Ale myslím, že to všechno tam nakonec nějak je.
Ve vaší hře se setkávají ženy z rozličných období, ženy mnoha generací. Kdybyste se vy sama měla rozhodnout, kterou dobu byste chtěla zažít?
Ta představa mě děsí, já bych nechtěla žít v žádné jiné době. Války, ty mě straší ve snech, ten každodenní strach o vlastní život… A vůbec ty naše dějiny – to, co se tady dělo před námi, to není nijak zvlášť útěšné. A když člověk trošku přičichne k historii a je na podobná příkoří choulostivý jako já, tak děkuje Bohu za to, že žije tak, jak žije.
Proč Vltavínky režíruje právě Viktorka Čermáková?
S Viktorkou jsme se seznámily na DAMU, chodily jsme do stejného ročníku. Vždycky mi bylo blízké, jak o divadle přemýšlí, jak o něm mluví. Pak jsem viděla skoro všechna představení, která režírovala různě v Praze, a vždycky jsem z toho měla zážitek. Ke spolupráci jsem ji pozvala už do svého předchozího angažmá, kde jsme dělaly Shakespearova Macbetha. Vltavínky jsou přirozeným pokračováním naší spolupráce, jelikož jsme už dříve chtěly realizovat nějakou hru, ve které bude dominovat ženské obsazení. A konečně tu můžeme uplatnit i naši teorii, že žena na jevišti je jako šperk. To mě na tom strašně baví a dává mi to smysl.
V inscenaci se objeví sedm hereček Klicperova divadla a tři členové pánské části souboru. Zvládají zatím hoši, že jsou v menšině?
Jsou skvělí! Vojta Dvořák, Filip Richtermoc a Lubor Novotný. Nevidím v tom problém, i když hra skutečně stojí na ženách. Ale oni zkouší moc dobře a to, jak uchopili své role, mi přijde přesné. Navíc myslím, že to chápou a že svým kolegyním fandí. (js)