Klus si dá pauzu: 'Písně z alba Anat má zpívat hotový člověk. A tím nejsem'

Populární zpěvák Tomáš Klus vystoupí 27. června v areálu ve Svojšicích na Pardubicku. Zde pokřtí a poprvé odehraje své nové album Anat Život Není.  Nejen o novém albu se 29letý mladík, který patří mezi největší objevy naší kulturní scény posledních desítek let, rozhovořil v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Proč jste se rozhodl pokřtít album právě ve Svojšicích?
Vývoj k tomuto rozhodnutí byl delší. Už vloni jsme se domlouvali s promotérem Petrem Dzingelem, který nás pozval do areálu s nabídkou koncertu. Mně se ten areál moc zalíbil, s Petrem se z nás stali přátelé a do toho přišla shůry deska, takže jsem vše spojil. Já neumím věci vymýšlet moc dopředu, spíš si tak plavu po hladině, nechávám k sobě věci doplout a o to víc si je pak mohu vychutnávat. V momentě, kdy se člověk snaží formovat budoucnost tak, že od něčeho něco očekává, tak pak je většinou zklamán. Ale to není s prominutím předposranost, že bych se bál něco tvořit, spíš nechávám volnou ruku sobě a řádu nad námi. A věřím, že to bude všechno krásné – sešlo se dobré prostředí a dobří lidé, kteří chtějí udělat pěknou věc. A myslím si, že svojšický areál je nádherný prostor, který zahraje už i sám o sobě.

Ve Svojšicích jste se tedy byl už na areál podívat, stihl jste i něco v okolí?
Ve Svojšicích jsem byl dvakrát. Byli jsme i na zámku v Cholticích, v restauraci na výborném obědě, a já jsem se tam pak zbláznil do dvou obrovských stromů, platanů, dole pod zámkem v parku. Až pojedeme do Svojšic, chci se u nich zastavit. Ve Svojšicích budeme trávit čas i před koncertem, protože si chceme společně s přáteli celý areál vyzdobit, udělat si tam den předtím mejdan, zahrát si ty písničky. Je zajímavé, jak přirozeně vše vzniká. Zajímavý byl i samotný vznik desky, neboť kdyby se vše stlačilo k sobě  – bez toho, že jsme odjížděli někam na koncerty nebo že se dělo něco kolem – tak porod desky ode dne, kdy jsem začal psát první píseň, do dne, kdy jsme dotočili její poslední tón, trval čtrnáct dní. A díky tomu jsem získal obrovskou pokoru a úctu k světu múz a došel k rozhodnutí, že je čas začít ty písně žít. Oživit je. Dát jim prostor, který si zaslouží. Mám totiž pocit, že jim beru světlo, s nímž přicházejí na svět – a to proto, že ještě pořád hledím moc na sebe. Snažím se exhibovat na jejich účet, což vůči nim není fér.

Není určitě obvyklé, že by zpěvák hrál svoji desku poprvé na koncertě. Jak se na to těšíte? Jak očekáváte, že to publikum přijme?
V nejlepším smyslu slova mi je to jedno, protože cítím, že písně samy o sobě obstojí daleko lépe, než budu-li k nim mít tendenci cokoli dodávat, komentovat, myslet si, obávat se. Od desky Proměnamě dobíhám vždy kus za svými písničkami v rámci jakéhosi duchovního posunu. Vlastně zpívám o něčem, o čem vím, že je nějaký můj ideál, kterého jsem ale ještě nedosáhl. Teď vím, že je čas, abych písně dohnal, abych začal žít to, co zpívám. A to je Proměnamě. Abych byl, žil a zpíval „oPravdu". A pak přišla Anat, kde ty písničky už má zpívat hotový člověk, kterým ještě nejsem. Proto jsem se rozhodl pro roční pauzu. Pro někoho možná nešťastně, protože jsme přece vydali novou desku! Ale není možné vztahovat pozornost pro mne stěžejních témat na sebe, libovat si v obdivu a záři, jež je bublinou, v jejíž existenci vidím jednu z příčin současného stavu věcí, které chci dát do pohybu. Tou bublinou jest sláva, mamon, který popuzuje k pocitům rozdílnosti a více či méně důležitosti každého jednoho z nás. Dle mého však není lepších a horších lidí. Je jen člověk. A tohle všechno v sobě chci ucelit, abych mohl mluvit tak, abych nemátl. Neboť moc slov oslabuje moc slov. Tak chci míň mluvit a víc poslouchat… Stěžejními tématy jsou v nových písních náš despekt k matce Zemi a přihlížení tanci nad propastí válečného běsnění, znova v totožných scénářích jako vždycky. Zazpíváme je čtyřikrát. Poprvé ve Svojšicích, pak ještě dvakrát v Čechách a naposledy v půlce září na Slovensku. Pak se stáhnu, protože chci nechat zmizet pocit, že „něco vím", protože „něco víme" všichni. Naše pravdy jsou si rovny. Jsou to naše životy, kterým tvoříme svět k obrazům svým. A ta velká mozaika všech pravd, to je bůh. Bůh. Vesmír. Jak kdo chce. Je čas postavit se za sebe. Ne do front. Ty vedou na frontu, ale do pevnosti – nebát se svobodně projevit svůj názor a ustát, respektovat názor druhého, neboť jak už jsem řekl, pravdu máme všichni, jen ji dát konečně dohromady. Nikoli dle šablon, ale vlastní rukou. Věřím, že se nám to povede a sejdeme se na jedné cestě, každý na svých nohou.

Koncert chcete pojmout jako happening proti válkám. Proč jste se tak rozhodl?
Protože to cítím jako nutnost. Jako věc, která je příliš aktuální na to, aby se o ní nemluvilo. Respektive se o ní mluví strašně moc, ale vlastně se o ní jen mluví a neřeší se nic. Cesta od slova k činu se neustále prodlužuje, neboť jsme uvěřili, že jsme oběti. Že se věci dějí mimo nás a my nemáme vliv na to, jakkoli do nich zasáhnout, propadli jsme dojmu, že sám člověk nezmění nic, a když, tak ho někdo okamžitě típne. Je to alibi vštípené nám strachem, jímž jsme manipulovatelnou masou. A v každé mase cosi hnije. Dost často to bývá naše neochota nést následky, přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí. Dává to vzniknout fenoménu ONI, kdy právě oni za všechno můžou a já nic, já muzikant. Takový přístup nás však uzavírá do cel a svět pak není celý. Je rozdroben. A klíče svých cel? Ty držíme každý ve své ruce. Říct ne válce znamená dát ano míru. A neplatí to jen o válce, svět je tkán z jedniček a nul, z dobra a zla, z černé a bílé… Je čas stát se tvorem a tvořit. Na bílé plátno nanést černou jasné kontury svých osobností.

Na co se ještě mohou posluchači na koncertu těšit? Co si slibujete od spolupráce s malířkou Lénou Brauner?
To je právě na tom to hezké, to, co mám rád i na životě – že vlastně moc nevím. Ona sama pracuje s improvizací, využívá různé techniky. Má před sebou sklo, které je snímáno kamerou a obraz přenášen na plátna. Vše, co vznikne během písní, je dílem okamžiku. Stejně jako naše hraní. Ta jedinečnost je to, co mě na tom baví. Pokud něco hledám v umění, pak je to autenticita. To je to nejpodstatnější, co by člověk, umělec, měl být – být autentický. A my jsme umělci. Všichni, život je umění. Zkrátka věřím, že její tvorba dobře dokreslí celkovou atmosféru. A teď ještě hledám, i když relativně pozdě, nějaké spřízněné duše, které by tam zahrály s námi. Nemyslím to tak, že by to byl festival, ale spíš vnímám, že se nyní objevilo pár autorů, kteří se na věc dívají stejně jako já. Myslím si, že by bylo hezké spojit to i s nimi. Náš koncert se zároveň bude dělit na dvě části. Chci odehrát klasický Tomáš Klus set, na který jsou lidé zvyklí, a potom na závěr koncertu bych chtěl odehrát celou novou desku bez toho, aniž bych musel cokoliv říkat, protože vše už je v písních. Zda mezitím ještě někdo vystoupí, to je otázka na člověka, kterého jsem ještě ani neoslovil… To je ta dlouhá cesta od slova k činu. Vidíte, jak mluvím a nedělám, potřebuji dozrát!

Naše setkání probíhá na kongresu předních českých onkologů v Dřítči u Pardubic. Jak jste se na tuto akci dostal?
Tuto akci pořádá hořovická nemocnice, což je zařízení, se kterým my již asi dva roky spolupracujeme, hrajeme na takovýchto různých akcích. S onkologií jsme začali také spolupracovat v Brně. Moje sestra totiž zemřela na rakovinu. A já jsem tak naprosto uhranut lidmi, kteří se tomu věnují, kam se vše posouvá. Myslím si, že toto je to nejmenší, co mohu udělat – že v momentě, kdy oni jedou poznávat nové technologie a mluvit o nich, jim následně předám pohodičku u vínka. Myslím si zkrátka, že si to zaslouží.

A jaký je váš vztah k doktorům? Jaké s nimi máte zkušenosti?
Naštěstí už žádné velké. Když jsem se narodil, tak jsem skoro zemřel – ale to si ještě nepamatuji. Práce lékařů si velmi cením. Jedna část mé rodiny je doktorská, a tak zblízka pozoruji i to, že se medicína otevírá věcem, které ji trochu přesahují. Že se otevírá tomu, že myšlení dělá kolikrát velké zázraky. Máme rodinného přítele Vláďu Kafku, který je fantastickým malířem, jenž v sobě objevil i léčitelské schopnosti. Nyní už je na takové úrovni, že skutečně několik lidí vyňal z náruče smrti, a to do slova a do písmene, kdy lékaři kroutili hlavami. A nyní je to v takové fázi, že s nimi spolupracuje. Myslím si, že je to hodně dobře, že medicína k sobě dokáže přizvat i člověka, jenž pracuje s energií, kterou moderní medicína nedokáže vysvětlit. To je ta cesta. To je ta cesta hlavy a srdce – a ten kompromis je cestou, kterou člověk může dojít k tomu, že pochopí, kým vlastně je, nejen po fyzické stránce.