Známý hudebník, filmař, spisovatel, podnikatel a horolezec Martin Kratochvíl vystoupil před časem v hradeckém klubu Kozinka se svým dlouholetým hudebním partnerem Tonym Ackermanem. Návštěvníci koncertu si užili kvalitní poslech hudby, stejně jako vtipné glosování hrajícího tandemu.

Rozhovor

Jak začala vaše spolupráce s Tonym Ackermanem?
Známe se od roku 1971. Tony přijel do Prahy a za nedlouho nás viděl v Redutě. Tenkrát z toho ale žádná spolupráce příliš nekoukala. Až jednou, v Malostranské besedě, kde jsem měl svůj pořad Klinika doktora Q a zval si tam různé hosty, se tam ocitl Tony. Ale ke společnému hraní bylo stále daleko. Pak se udála jakási spontánní chvíle. Tony zahrál ukázky vážné hudby na kytaru. Americká klasika vychází i z blues. Zahráli jsme spolu blues a brzy bylo zaděláno na první moravskou koncertní šňůru.


Jak dlouho trvá, než mezi dvěma muzikanty na pódiu dojde k takovému souznění?

Je fakt, že když ty písně hraji s někým jiným, tak mám pořád pocit, že je to nějak špatně. Při tom to je jenom jinak, Jsme na sebe s Tonym už zvyklí. Dosáhnout v těchto ohledech symbiózy není snadné. Ale nyní se na to dívám jako na manželství či dlouhodobý intimní vztah. V duu je kouzlo. Dají se tam dělat různé věci v improvizaci. Člověk může kamkoli odbočit, protože ve dvou to lze ukočírovat. Když vidím a slyším, že spoluhráč někam jde, tak se můžu vydat za ním. U velkých kapel obdobné principy fungovat nemohou. Tam už všechno musí být napsané dopředu. Duo považuji za možnost, jak podnikat dobrodružné výpravy do srdce hudby.

Dalo by se vystupování na jevišti popsat jako ztělesněná forma štěstí?
Určitě. To je slabé slovo. Spíš bych řekl, že je to droga.Jedná se o určitý dotek transcendentna. Mám na to určitou teorii: že člověk hraje, co sám nacvičil, a pak najednou, v jeden moment, pokaždé je to jinak, nastane moment, kdy už hraní nekontroluji. Naskočí řemen a jede to. Nastane pocit, který se dá srovnat s užíváním drog. Člověk vystoupí ze sebe a zjistí, že je součástí něčeho vyššího.Ten stav se nemusí dostavit vždycky.


Co říkáte na to, že si Češi raději album stáhnou než koupí?

Úplný unikát nejsme, krade se všude. Jenže u nás víc oproti ostatním zemím. Ta čísla znám, protože jsem do nedávna vlastnil různá hudební vydavatelství. Informace jsem dostával od proti pirátské unie a musím říct, že se to lepší. Chtěl bych být optimistou. Pořád se krade asi 38 procent, ale bývaly doby, kdy to bylo přes 50 procent. Jako skladatel jsem samozřejmě tvrdě proti zlodějům. Vzpomínám si na jeden slavný anglický festival, kde jsem v mládí byl, kde jsem také křičel, že hudba má být zadarmo. Dokonce jsme tam prorazili ploty a už tam hrál Jimi Hendrix zadarmo - hříchy mládí.


Jak vzpomínáte na Jannu Kratochvílovou a co říkáte na její současnou uměleckou dráhu?

My jsme spolu pracovali asi dva roky, tedy krátkou dobu. Myslím, že se zbláznila. Je to taková čarodějnice. Nachází v tom určitou identitu a snad i pravdivost. Naposledy jsem jí viděl někde v Anglii. Jak zpívá, to se mi však líbí neustále.


Jaký byl váš poslední cestovatelský zážitek?

Ten je nedávný, asi tři neděle zpátky. Byl jsem v Nepálu.Měl jsem tam vydržet daleko déle, ale nedopadlo to dobře. Onemocněli jsme tam a jeden kolega spadl do vodopádu, kde si zlomil ruku a udělal díru do hlavy. Takže z milého čundru, který měl trvat 39 dní, nakonec zbylo necelých čtrnáct dní. Zraněného kolegu jsme evakuovali helikoptérou a do hor už se nevrátili. Jednalo se o můj osmatřicátý výlet do Himálaje, tak k tomu jednou statisticky dojít muselo. Člověk si však musí uvědomit, že každá expedice je nepředvídatelná a hlavně, že proti horám se bojovat nedá.


Máte určitý vztah k východním Čechám. Proč se navracíte do Vysokého Mýta?

Mám tam kamaráda, který se jmenuje Petr Novák a spolu jsme byli na expedici na Šiša Pangmě, jedné osmitisícovce, o kterou jsem se pokoušel. Skoro jsem ji dobyl, šli jsme na vrchol tři, jenže se mnou spadla lavina. Kolegové došli až na vrchol, takže expedice byla úspěšná. Ve Vysokém Mýtě jsem měl i premiéru několika svých filmů a doufám, že tradice bude pokračovat.


Jak točíte vaše filmy?

Dramaturgie je určitě nezbytná. Když se ale nacházím přímo na místě, tak je to často o náhodě a chvíli, která se již nebude opakovat. Člověk občas musí točit výjevy, kterým tak úplně nerozumí, protože jsou to etnické zvyky. Pak přijedu domů, nastuduji různé knihy, a poznám, čemu jsem byl účasten, což se mi nejednou přihodilo. Když tam rozsekávali mrtvá těla lidí a zabalovali je, tak jsem zprvu vůbec nevěděl, že jde o způsob pohřbívání.


Považujete se v životě za klikaře?

Neměl bych to ani vyslovovat,abych se nerouhal, avšak nějaký ten anděl strážný vždycky přilétne, když je nejhůř.

Očima autora:

Sledovat koncert Martina Kratochvíla, jak se doslova mazlí s klaviaturou, byl pro mě neskonalý zážitek. Vystupoval s dlouholetým parťákem Tonym Ackermanem. Být účasten jejich souznění při koncertu bralo dech. Při rozhovoru přede mnou seděl člověk, který byl skutečně nad věcí, prostý jakýchkoli hvězdných manýrů. Nutno přiznat, že při samotné rozpravě v sobě nezapřel filozofického ducha a duchovní pohled člověka, který jen neplácá, a nebo nemudruje nad tím, co má načteno, nýbrž má prožito. Když jsme skončili naše vzájemné povídání, poprosil mě Martin Kratochvíl, jestli bych neposlal výtisk novin s rozhovorem jeho tatínkovi, který články sbírá. S radostí jsem přikývl a doufám, že si tatínek dobře počte.