Hlavně ale uměl hovořit o snových představách, o černobílých začátcích, do kterých malířka začala přidávat fialovou a modrou. Správně bychom měli hovořit o kreslířce, protože hlavním nástrojem Natálky je tužka a pastelky. Ty jenom decentně. Prý jako doplněk.

O umělkyni hodně vypovídají názvy obrázků: Tajemná přátelství, Sluneční hrob. Hned zase Samota u svíčky či Zahrada snů. Mohly by to být nadpisy z dívčího deníku. Zprávy o jejím životě. Smíme-li být otevření, tedy nahlédnutí do intimity. A proč ne. Někdo si svůj deníček skrývá, jiný místo písma kreslí.

Oblíbeným námětem jsou logicky květiny. Rostliny mnoha druhů. Přidává je i ke kresbám architektury. Po straně, jako dekor barokních umělců. Její život provázejí obyčejné předměty. Hodiny, váza, svíčka. Pozor, svíčka prohnutá, teplem deformovaná. Čas na ní zapracoval. Lavička. Ale opuštěná. Tajemné psaní. Však vedle Ztracené psaní. Tolik příběhů!

Pan kurátor je muzikant. Přinesl na zahájení ezoterickou hudbu. Směsici Japonskou. Kdo asi přinesl nápoj z máty?

Bylo to sobotní setkání v starobylé budově muzea příjemné svou intimitou. Méně hlučné, tím víc procítěné.

proChor