Za pětadvacet let se z tohoto setkání kumštýřů starého kontinentu stal doslova fenomén a nedílná součást konce divadelní sezony. A jeho tvůrce dodnes mluví o tom, že se jednalo vlastně o malý zázrak.

Jak vzpomínáte na rok 1994? Tedy na rok, kdy jste dostal, pro mnohé šílený, nápad, udělat v Hradci divadelní festival?
Bylo to složité. Ale celá ta myšlenka se odvíjela od mé éry v Klicperově divadle. Vše ale začalo tím, že jsem dostal pozvání na stáž do Belgie. Během této stáže, kdy jsem viděl spoustu divadel a několik festivalů, kde jsem viděl nadšení lidí, pro které ten jejich festival byl vždy završením celoroční práce. A tím se mi má myšlenka uspořádat v Hradci podobný festival jasně potvrdila. A tak vlastně začal vznikat první ročník festivalu.

Málo známé však je, že jste jeho vznik konzultoval i s Václavem Havlem. Jak k tomu došlo a co vám řekl?
Už když jsem festival plánoval, napsal jsem si do sešitu velkým písmem Václav Havel. Za ním jsem se také později vydal na Hrádeček. A to i s nápadem, aby se to jmenovalo Divadlo evropských regionů. Nakreslil jsem mu i logo s těmi hvězdičkami, ale ještě to vše bylo takové trochu naivní, nezralé. Do finální podoby se pak ještě hodně měnilo. Na Hrádečku jsem chodil s Václavem Havlem po zahradě a vše jsme probírali. Jak jsme tak chodili, on chvíli přemýšlel a pak řekl: „Něco vám pošlu a napište mi k tomu nějaké připomínky.“ A skutečně za pár dní poslal provolání, proč mezinárodní festival v Hradci mít. Já na to jen tiše zíral. Pak jsem to nechal přeložit do několika jazyků a dal k dispozici tisku. Začalo se o tom psát a za rok se konal první ročník.

A jaký byl?
Můžu vám říct, že ty začátky byly strašné. Chtěli jsme, aby měl Hradec festival, který bude mít svoji váhu, sílu a hrdost. Ale když jsem se podíval kolem sebe na polorozpadlé divadelní budovy, kterým, kdybyste na ně zatlačil rukou, hrozilo, že spadnou, začal jsem se bát. První ročník tak proběhl prakticky na staveništi, kdy jsme divadlo jakžtakž natřeli a nazdobili. Ze začátku se nám všichni smáli, ale postupně přicházeli lidé, kteří nás podporovali. P Vzápětí se zrodil i druhý festival – Čekání na Václava. Tedy takové předkolo pro Divadlo evropských regionů. A za ty roky se i tento festival stal velice prestižní záležitostí. A musím říct, že to, co se nám podařilo, byl opravdu malý zázrak.

Nakonec se z festivalu stal fenomén, který každoročně přiláká do Hradce tisíce návštěvníků. Nebál jste se ze začátku, že si berete až moc velké sousto?
Ani moc ne. Měl jsem tým úžasných lidí, kterým jsem řekl: „Ze začátku nečekejte zázraky, ale jednou se nám to vše bohatě vrátí.“ A to se splnilo.

Který ročník vám utkvěl v paměti?
To se nedá takto vypíchnout. Vše se postupně nabalovalo a byl to takový rachot, že vytáhnout jeden prostě nejde.

A co host?
To je také těžké. Ale snad Annie Girardot. Tu jsem oslovil ve Francii svojí nedokonalou gymnaziální francouzštinou. Bylo to na festivalu v Avignonu. Dodnes si pamatuji, jak seděla na břehu u potoka a kouřila. A vedle ní stál takový nabušený chlápek. Toho jsem oslovil a řekl mu, že jsem z Hradce Králové a chtěl bych pozvat paní Girardotovou do Čech na festival. On za ní šel, něco jí pošeptal do ucha a – vidím to jak dnes – dokouřila, típla cigáro, narovnala se, pousmála a už jsem ji měl. No a uplynul rok a přijela do Hradce Králové.

Zmínil jste Avignon. Jak se vám zamlouvá, že se Divadlu evropských regionů říká také hradecky Avignon?
My jsme se tomu smáli, protože to nesnese vůbec žádné srovnání. Na druhou stranu si však člověk musí dát nějaký vysoký cíl. A když jej naplní, tak se mu potvrdí, že všechno na světě je možné. A v případě festivalu se to naplnilo.

Vrátíme se do současnosti. Co říkáte na to, že chce současné vedení festivalu změnit jeho jméno?
Měnit zavedený název je dle mého holá pitomost.

Vybíráme z víkendového programu festivalu

Sobota
DOPISY OLZE, 19.00 na hlavní scéně Klicperova divadla.
První scénické uvedení dopisů Václava Havla je dílem pražského Divadla v Dlouhé. V režii dvojice SKUTR hrají Marie Poulová, Jan Vondráček a další.

Neděle
HAMLET, 19.00 na hlavní scéně Klicperova divadla.
Jedna z nejslavnějších tragédií Williama Shakespeara o lásce, pomstě a smyslu lidské existence v nastudování významného německého divadla Staatstheater Mainz.