Legendární zpěvák, textař, bavič, ale i autor populárních deskových stolních her Ivan Mládek v rozhovoru pro Deník vzpomíná na své „hudební pobyty" na krkonošských hotelech a boudách nebo svého souputníka Ivo Pešáka a přemítá nad tím, jak je stále obtížné bavit diváky.

Jak trávíte letošní léto? Stihl jste už nějakou dovolenou nebo se na ni teprve chystáte?
Byl jsem na dvoudenní dovolené u příbuzných na jejich srubu v kaňonu řeky Jihlávky a pak na druhé dvoudenní dovolené v Mariánských Lázních. Na nic dalšího se nechystám, pro putování po vlastech českých, slovenských a polských s Banjo Bandem nemám už čas.

Jezdíte často do Krkonoš nebo byl pro vás vrchlabský koncert na Krkonošských pivních slavnostech vstupem na dosud neprobádané území?
Krkonoše jsou pro mne územím probádaným, v létě jsem je jako dítě pravidelně navštěvoval s rodiči, v zimě spíš až v dospělosti jako hudebník a špatný lyžař. Nejvíc jsem Krkonoše zkoumal během studií v šedesátých letech, zejména hotely Savoy a Jiskru ve Špindlerově Mlýně, hotely Bílý lev a Horský hotel v Janských Lázních a také boudy Petrovku a Klínovku. Tam všude jsme s různými kamarády muzikanty zanechávali nezapomenutelný dojem. Základ všech našich krkonošských hudebních těles jsem byl a já a kontrabasista Jerzy Ziebrowski, který se také nikdy nezapojil do socialistického pracovního procesu. Ostatní muzikanti se neustále střídali, jezdil za námi ten, kdo měl čas a chtěl zadarmo pobývat na horách. Nerozhodoval ani věk, ani vzhled, ani povaha, ani hudební kvality. Tak si dovedete představit, co jsme po krkonošských hotelech a boudách produkovali. Ještě že nás nikdo nenahrával.

Do jakého roku se vlastně datuje zrod Banjo Bandu? Jaké na to máte vzpomínky?
Po pár letech hraní v dixielandových skupinách jsem se snažil o nějaký ten Banjo Band už od roku 1961. Ale až v roce 1970 dali pořadatelé pražských countryových akcí mým polodivokým formacím jméno a pozvali nás na Folk a country festival do Lucerny. Díky spolupráci s pianistou a aranžérem Pavlem Skálou se mi podařilo dát dohromady první Banjo Band, který byl schopen vystoupit nejen před kamarády v hospodě, ale i na větším pódiu a před kritiky. I když jsme ještě nezpívali a nevtipkovali, v Lucerně jsme uspěli a měli pak cestu otevřenou do nahrávacích studií a médií.

Jak jste „přišel" ke svérázným členkám vašeho ansámblu Lence Plačkové nebo Lence Šindelářové?
Lenka Šindelářová s námi vystupuje asi třicet pět let a Lenka Plačková dvacet. A jak jsem k nim přišel? Šindelářovou jsem objevil na jedné venkovské estrádě a Plačková si mě stopla v nějaké aleji, kde kradla třešně. Zrovna jsem sháněl do Čundrcountry show nějakou mladou srandovní holku – a Lenka jasně vyhovovala.

Kdo u nich vytvářel jejich vizáž včetně například silných dioptrických brýlí?
Lenka Šindelářová jako profesionální mimka svou image měla a Lence Plačkově jsem ty tlusté brýle a pootevřená ústa naordinoval já. To červenání trémou si vymyslela sama. Je to snad první herečka, která se za dobrý honorář umí pěkně začervenat.

Před více než čtyřmi lety opustil tento svět váš dlouholetý souputník Ivo Pešák. Čím byl pro vás výjimečný a jak na něj vzpomínáte?
Výjimečný byl hlavně svou figurou, obličejem, pohyby. Všichni se mohli ve svých „výšlapech" na jevišti strhat, ale nikdy nikdo neměl u lidí takovou odezvu jako Pešák. K úspěchu mu stačilo, aby se jenom objevil, postavil se a stál. Takových fenoménů se rodí málo. Dá se říct, že Ivo byl maskot Banjo Bandu, za kterého se ani nesnažím najít náhradu, bylo by to marné hledání. Etapa Banjo Bandu s Pešákem prostě skončila. Život jde ale dál, máme naštěstí další baviče a bavičky, které mají diváci rádi.

Český humor jste za celou svou uměleckou dráhu obohatil o stovky vtipů, anekdot či písňových textů. Jak moc náročné je v dnešní době vymýšlet zábavu a legraci? Je to těžší než za minulého režimu?
Nevím, jak pro koho. Komunální a političtí satirici měli za komunistů hody, stačila jen malá narážka a sály bouřily. Ty časy skončily, v nové době jsou diváci na politiku spíš alergičtí, chtějí se hlavně bavit. Přestože byla naše kapela politicky vždycky jasně vyhraněná, do své  profese jsme politiku až na pár výjimek nikdy nepletli. Bavil nás jazz a legrace, a podle toho jsme se na pódiích chovali. Takže se pro nás nic nezměnilo, bavit diváky je pro nás stejně obtížné, jako za minulého režimu.

Před dvaceti lety jste zavítal do Trutnova Na Bojiště na legendární „český Woodstock", čímž jste vlastně spoluzaložil tradici, kdy Martin Věchet a pořadatelé každoročně zvou kapelu či interpreta, který se odlišuje od rockového, ska, punkového či metalového hávu, jemuž je festival většinově zasvěcen. Jak na tento koncert vzpomínáte?
Úspěch v Trutnově byl pro nás milým překvapením, vůbec jsme netušili, kam nás agentura posílá hrát. Hledali jsme  kulturák nebo divadlo a nakonec jsme k našemu zděšení zjistili, že se ten den pořádá v Trutnově jen velký rockový festival, na který bychom svévolně nikdy nepáchli. Prostě jsme se před rockovým publikem ocitli omylem. Obavy z nás spadly už po první písničce. Dopadlo to víc než dobře – a od té doby vymetáme jeden rockový festival za druhým.

Krkonošské pivní slavnosti ve Vrchlabí letos slavily své osmnácté narozeniny a mohly by si tak v jakémkoliv lokálu legálně „poručit" alkohol, třeba právě i pivo. Co vy a pivo? Jaké máte nejraději?
Nejradši mám tankový plzeňský Prazdroj, ale nepohrdnu žádným českým správně chlazeným pivem. Už jsou skoro všechna velmi dobrá.

Jakou hudbu si pustíte doma, nebo když jedete někam autem?
Doma si nic nepouštím, ale v autě mám zapojenou mp3 kazetku asi se stovkou  starých jazzových amerických kapel –  a ty si pro ukrácení cest non stop pouštím. A mám tam nahranou i jednu starou australskou kapelu – Graeme Bell and his Dixieland Jazz Band. Patří k mým nejoblíbenějším, už proto, že mě koncem padesátých let přivedla k jazzu. Nic jiného tenkrát k mání nebylo, ale měli jsme štěstí v neštěstí. Graeme hrál dixieland tak dobře, že ho dodneška i po pětapadesáti letech s radostí poslouchám.

Málokdo asi o vás ví, že jste autorem mnoha stolních deskových her jako například „Stalinův pomník" nebo „Jožin z bažin". Jak jste se k této činnosti dostal a jak složité je takové hry vymýšlet?
Stalinův pomník na svědomí nemám, máte asi na mysli hru „Soudruhu, nezlob se!" Těch se prodalo asi 200 tisíc kusů, další moje hry už takový komerční úspěch neměly. Až „Jožin z bažin" se dost chytil. Ale je to hodně zásluha firmy Efko, která nešetřila na reklamě. Bez té to dneska nejde. S Efkem teď připravujeme k vydání další dvě hry, které také budou vycházet z mých písniček. Zatím to vypadá na hru „Medvědi a turisté" a „Prachovské skály". A jak jsem se k této činnosti dostal? Už nevím, asi kvůli penězům.

Nicméně je poměrně známějším faktem, že vaším spolužákem na Vysoké škole ekonomické v Praze byl bývalý prezident Václav Klaus. Máte z té doby na něj nějaké vzpomínky?
I když jsme se na VŠE asi viděli velmi často, po těch mnoha letech jsme si na sebe moc nepamatovali. Mimo studium jsme měli každý trochu jiné spády. Václav Klaus byl víc na sport, já spíš na hospodu a na muziku. Sblížili jsme se až po revoluci na předvolebních kampaních.

Svým původním vzděláním jste ekonom, proto dovolte dvě ekonomické otázky. Má zavést Česká republika euro? Kdybyste byl ministr financí či premiér země platící eurem, schválil byste finanční pomoc Řecku?
Ani na euro v Česku, ani na pomoc Řecku nemám názor. Natož zanícený názor. Co jsem se dočetl, že Říjnovou revoluci v Rusku financovali Rothschildové, zaujímám pro jistotu ke všem politickým a ekonomickým problémům neutrální postoj. Abych se neblamoval, když je nakonec stejně všechno jinak. Ale pravičákem zůstanu, protože být levičákem je společenský propadák. Aspoň tedy mezi mými kamarády.

Jiří Štefek