Sobotní koncert Leonarda Cohena v pražské OŖ Areně byl velmi podobný vystoupení minulému. Ale ani trochu to nevadilo, ostatně proč měnit dokonalé. V následujících řádcích by stačilo zopakovat loňskou nadšenou recenzi i tip na koncert roku.

Oproti předchozí Cohenově návštěvě samozřejmě došlo na několik menších změn. Písničkář lehce promíchal pořadí písní, i když výstavba úvodu i finále koncertu zůstala shodná. V dotažené dramaturgii představení nezela ani jediná prázdná vteřina.

V první části vystoupení Cohen v Praze poprvé zazpíval písně Lover Lover Lover a především sugestivně v pokleku, s nesmírnou pokorou Waiting For The Mirracle, která se stala jedním z vrcholů „horského pásma“ magických okamžiků. Naopak vypustil třeba Democracy, jejíž ironie mu zřejmě již nepřišla tak aktuální. Ale především: Samotný Cohen byl, ač jde možná o subjektivní dojem, ještě uvolněnější. Místo únavy z dlouhého turné si vystupování snad ještě víc vychutnával.

Někdy Cohen opakoval podobné věty, jako poděkování za privilegium prožití klidného večera ve světě plném chaosu před písní Anthem. A ony věty měly stejnou platnost. Občas zopakoval stejný vtípek, jako „jste laskaví“ v aplausu na „jednoprsté“ sólo na samohrajku v Tower Of Song. A vtipy také stejně dobře zabíraly. Nejdůležitější konstantou však zůstalo samotné provedení skladeb, ve kterém se potkávala muzikantská svrchovanost a virtuozita s procítěností a přesvědčivostí.

Cohenova kapela nemá jediný slabší článek. Javier Mas vytvořil doslova mystickou atmosféru pro píseň Who By Fire úvodním sólem na španělský archilaúd. Zpěvačka Sharon Robinson udělala z Boogie Street soulový majstrštyk. Neil Larsen umocnil vyznění balady Hallelujah přesně vyváženým sólem na hammondky, které mělo sílu vhánět slzy do očí, podobně jako křehké, akustické provedení If It Be Your Will sestrami Webbovými.

Cohen sám sebe nikdy nepovažoval za velkého muzikanta, ale krom talentu básníka a trubadúra má ještě jiný dar: uchvátit publikum třeba jen tím, jak rozjařeně veskotačí na scénu. Je nedostižný vypravěč, uhrančivým hlasem dokáže vtáhnout posluchače přímo do nitra příběhu písně. V jedné chvíli dojímá, v další baví ironickým podtextem, v zápětí nastíní tísnivou vizi či nostalgickou náladu a všechny emoce jsou naplno. V podstatě prostinké melodie jako Bird On The Wire, Suzanne či So Long, Marianne se díky Cohenově charismatu dávno potkaly s genialitou starých mistrů.

Právě Cohenovo charisma, nadčasovost repertoáru i mistrovské provedení dělají z každého písničkářova zjevení na scéně událost málem obřadnou. Nepřekvapuje chuť skalních fanoušků dopřát si hned několik navazujících vystoupení Cohenova turné. Kdyby se stal malý zázrak a Maestro přijel ještě jednou, byť s nachlup stejným programem, netřeba váhat s opakovanou návštěvou koncertu.

TOMÁŠ S. POLÍVKA