Lesnické a myslivecké motivy v díle Josefa a Karla Čapkových

Společnou divadelní hrou umístěnou do lesa je Ze života hmyzu (1921), komedie o třech jednáních s předehrou a epilogem. Do podkrkonošského lesa je lokalizována Josefova baladická novela Stín kapradiny (1930), o nichž pojednáme podrobněji.

Hra Ze života hmyzu (1921) je hmyzí metaforou, moralitou, až satirickou alegorií (jinotajem) přenášející život hmyzu na život lidí. Text působí záměrně naivisticky, primitivisticky a poněkud didakticky.

Už v roce 1919 se autoři inspirovali četbou knihy Život hmyzu od J. H. Fabra, dětskou knížkou Cvrček houslista a svými osobními entomologickými zálibami z dětství, kdy sbírali brouky, preparovali motýly a pozorovali jejich proměnu od larviček a housenek. Komedie se odehrává na lesní mýtině, kde člověk Tulák pozoruje a komentuje život hmyzu, zosobňující (personifikace) chování a život lidské společnosti. Zkrátka tulák na lesní pasece pozoruje život, hemžení a pachtění různých druhů hmyzu. První jednání Motýli nemilosrdně kritizuje bezuzdnou sexuální promiskuitu, flirtování, přelétavost, zahálčivost a poživačnost „sladkého života” nejvyšších kruhů současné lidské společnosti. Druhé jednání Kořistníci nastavuje kritické zrcadlo rodinnému sobectví, hromadění majetku a vzájemného požírání na postavách Chrobáka a Chrobačky valící kuličku trusu, mrvy, své „zlaté jměníčko”, které jim vzápětí uloupí cizí chrobák. Blíží se párek cvrčků, jsou šťastní, čekají rodinu. Dravý lumek je však zabíjí a odnáší své žravé larvičce. Ta je zanedlouho lapena a sežrána parazitem. Tulák je velmi smuten. Vidí samou vraždu, jeden hmyz požírá druhý, těší se z cizího neštěstí. Autoři kritizují kapitalistickou honbu za majetkem a banálním štěstíčkem.

Třetí dějství Mravenci symbolizuje militaristickou agresivitu, válečnictví a imperialistickou touhu po nadvládě a moci. Tulák uvažuje o sobectví a neukázněnosti hmyzu. Vyjadřuje myšlenku, že se má jedinec obětovat vyššímu celku, národu, státu. Odchází proto k mravencům, kde jedinec není ničím, celek vším. Černí mravenci pracují v šíleném tempu, padají, hynou. Nikomu to však nevadí, jde o zájem celku. Vypukne válka černých se žlutými, černí jsou poraženi. Žlutí jásají a všechny pobíjejí. Tulák nesnese pokrytectví a krvežíznivé vůdce žlutých zašlápne. V Epilogu po krátkém reji, tanci padají k zemi a hynou jepice, které demonstrují věčný koloběh života a smrti.

V původní verzi umírá i Tulák a na scéně se objevuje tetka nesoucí v náručí novorozeně ke křtu, symbolem věčného života. V přepracovaném závěru hry pak přicházejí dva drvoštěpové se sekyrami a vyzývají Tuláka, aby jim pomohl. Ten přijímá a odchází s nimi pracovat. Stejně jako v Komenského Labyrintu světa a ráji srdce potkávají se s Poutníkem a hru uzavírá hlas Celého světa: „Šťastný – dobrý – den!” – Světovou premiéru tato filozofická hra bratří Čapků měla v Národním divadle v Brně 3. února 1922 v režii Bohuše Stejskala. Inscenována byl záhy i v Národním divadle v Praze a též v zahraničí v New Yorku, Berlíně, Vídni, Londýně, Tokiu aj.

Josef Čapek v roce 1930 začal otiskovat v Lidových novinách na pokračování svou baladickou novelu Stín kapradiny ( knižně též v roce 1930), v níž podal kalendářovou historku o pytlácích a zabitém hajném. Jde o velmi hodnotný umělecky propracovaný čtenářsky atraktivní kriminální případ o pátrání po vinících, filozoficky a psychologicky řešenou problematiku viny a trestu. Děj se odehrává v různých částech podkrkonošského lesa v rodném kraji. Dva vesničtí chasníci – pytláci jsou přistiženi hajným nad upytlačeným srncem a jeden z nich hajného v pytláckém rozvášnění puškou zastřelí. Prchají pak během deseti dnů lesem před spravedlností. Vrahem je řeznický tovaryš Ruda Aksamit, samozvaný dominantní vůdce dvojice, sobecký, hrubý, otrlý, drsný a podnikavý. Submisní, citově založený, měkčí a poddajný Vašek Kala se mu neodváží vzepřít.

Čapek dušezpytně analyzuje psychické rozpoložení pytláků změněné ve štvanou zvěř. Zpočátku prožívají chvíle opojného pocitu svobody. Ale brzy se přihlásí svědomí, výčitky a ovládne je strach. Ačkoliv se snaží zahladit stopy útěku, páchají další zločiny, Ruda zastřelí nesmyslně revolverem četníka, znásilní venkovskou švadlenu, ukradnou šaty, obuv i peníze, postraší děti i skautky, až nakonec se ocitnou v pasti jako štvaná zvěř. Jsou obklíčeni četníky i vesničany a zločinec Ruda ještě zastřelí revolverem honce s holí, lesního dělníka Vojtěcha Bízu, otce tří maličkých dětí a ženy Ludmily. Když Rudu zasáhne kulka četnické pušky, uvědomí si životem otloukaný snílek Vašek Kala, že je konec a sám se zastřelí revolverem ranou do hlavy a tak se vyhne zaslouženému trestu.

Čapkova novela Stín kapradiny je vskutku mistrovská balada v próze, zdařile stylizovaná a komponovaná. Je plná epičnosti a dramatičnosti. Josef Čapek hojně využívá hovorového jazyka i dialogů (dialogizace), er-forma se střídá s ich – formou a vnitřním monologem, tzn. pásmem vnitřních pochodů, prožívání a myšlení, to, co si postava myslí, aniž by to pronášela nahlas. Překrásná jsou zde líčení přírody a lesního prostředí. Les, hlavní dějiště temné baladické novely, jemuž autor propůjčil sugestivnost, podmanivost, působivost v jeho plné škále barev, vůní, zvuků, tu není jen pouhou scenérií, ale pro štvané pytláky se stává vězením a bludištěm, z něhož pro hříšníky není úniku.