„Jé, divadlo! Můžu si na loutku sáhnout? Z toho vajíčka se opravdu něco vylíhne?" nadšené výkřiky a rozzářené dětské pohledy si už léta vychutnává 
Jiří Polehňa – lidový loutkář, jak sám sebe nazývá na webových stránkách. K pimprlatům všeho druhu tíhne v podstatě už od dětství. Valnou část svého života pod hlavičkami různých souborů a nakonec sám za sebe jezdí se svými představeními po mateřských školkách, divadlech a všude, kde ho pozvou. Scéna, kulisy i loutky jsou jeho vlastnoručním dílem. Je to další osobnost v našem cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

Loutky vás berou už od dětství, kdy jste přišel s divadlem 
do styku úplně poprvé?
Když mi bylo čtyři pět let, jezdili jsme ke strýci. Bratranec Slávek měl loutkové divadlo  a každých čtrnáct dní nám strýc s mým tátou, dědou a starším bratrem hráli představení Posvícení v Hudlicích. Tak to bylo asi poprvé. Jinak mě ale od mala spíš zajímala animace, chtěl jsem loutky a kulisy vyrábět, ne s nimi hrát divadlo, to přišlo až později.

Vystudoval jste stavební průmyslovku, to moc s divadlem dohromady nejde…
To je pravda, ale právě ve Stavoprojektu, kde jsem pracoval, vznikl soubor. Založil ho Miroslav Kužel roku 1976. Později jsem hrál v HADu  (pozn. redakce – Hradecké amatérské divadlo) až do roku 1990. Krátce po revoluci jsme si s bratrancem Slávkem Illichem založili jedno z prvních soukromých divadel POLI a hráli mnoho let spolu. Spolu jsme i v roce 1996 vyhráli s představením Byl jednou jeden… loutkářskou Chrudim. Poslední léta hraju sám a někdy k tomu přiberu i manželku Jarmilu a obě dcerky.

O čem hrajete? Je to jen pro děti?
Já doufám, že to není jen pro děti. Jsem rád a tak hry píšu, aby se bavil i dospělý doprovod. Mělo by to bavit 
a nakonec vyhrát dobro. Můj repertoár v současné době čítá tři hry pro děti a jeden projekt, který se jmenuje Jak se dříve hrávávalo a tam hraju třeba bleší cirkus, rakvičkárny… jsou to prostě ukázky různých typů představení z konce 19. a začátku 20. století.

Rakvičkárna? Co to je?
No to je divadlo tehdejších pouličních umělců a v podstatě k němu neexistují scénáře a texty. Dá se čerpat pouze z toho, jak o tom divadle někdo referoval, jak ho popsal.

Právě díky rakvičkárně jste se dostal až k dnes už bývalému prezidentovi. Jak to bylo?
Tenkrát mě pozval profesor Milan Knížák na vernisáž  výstavy jeho loutek na zámku v Lednici, našel si na internetu, že hraju tenhle typ představení a dostavil se tam i Václav Klaus.

Jak děti vnímají loutkové divadlo? Ať už to jsou ty malé ve školkách nebo ty větší, co učíte?
Malé děti reagují úžasně, je to vždycky hrozně fajn, obzvlášť na malých školkách, kam zas až tak často divadlo nepřijede. Ty děti, co učím, se zezačátku chovají nedůvěřivě, přijde jim to trochu nedůstojné hrát s loutkami. Když pak ale vidí, že to naopak nabízí spoustu možností, chytne je to. Proto mám loutkařinu rád  – spojí se tam výtvarné umění, divadlo, slovesnost, muzika… všechno, co se mi líbí.

Hrajete s loutkami několika druhů – maňásci, marionety… Trvá dlouho, než se vyrobí?
To právě záleží na tom, co vyrábíte. Když je potřeba vyřezat ze dřeva pohyblivou marionetu, trvá to dlouho. Maňáska mám za pár hodin.

Divadelní prostředí je pro nás normální smrtelníky čímsi zvláštním, tak trochu exotickým. Působí to na vás ještě také tak?
Musím říct, že mě loutkařina baví i proto, že jsem díky ní potkal hromadu zajímavých lidí. Loutkáři jsou krásní podivíni a veskrze hodní lidé.

Hrajete někdy v cizině? Rozumí vám tam?
Jezdili jsme s představeními různě. Do Polska, Portugalska, sólo jsme hrál v Německu, Holandsku, Rakousku a Slovinsku. Vždycky jsme se snažili hrát v jejich jazyce, diváci to velice dobře přijímají …  snahu přizpůsobit se.

Jiří Polehňa
• narodil se 19. srpna 1952 v Hradci Králové
• ženatý, dcery Magdaléna 
a Anna
• vystudoval střední stavební průmyslovou školu v Hradci a za sebou má řadu kurzů – lidovou loutkářskou a scénografickou konzervatoř
• pracuje v Základní umělecké škole Střezina, kde učí děti si 
s loutkami hrát i je vyrábět

Člun jsem si oplachtil vlastnoručně

Moře, potápění a plavba na vlastnoručně oplachtěném gumovém člunu. To jsou další záliby lidového loutkáře Jirky Polehni. „Naložíme naše obytné auto a jedeme s celou rodinou třeba na měsíc do Chorvatska a tam si užíváme moře ve všech podobách," vypráví. „K potápění mě přivedl starší brácha Honza. Je o několik let starší než já a brával mě už jako kluka s sebou k Jaderskému moři. Na člunu s plachtou brázdí s dcerami i české vody, vyzkoušel už mnohé přehrady ve východních Čechách dokonce 
i hradecký Správčický písník.