Lubomír Macháček je autorem řady povídkových knih, románů i neméně úspěšných publikací pro děti. Hrdinové jeho děl jsou spjati s rodnými Pardubicemi a jedno mají společné –  hledání smyslu lidské existence, cesty za štěstím, doprovázené vítězstvími i prohrami. Mezilidské vztahy ať už mezigenerační, milenecké či společenské jsou tématem většiny Macháčkových knih, brilantně  zachycují  motivy tajemství obsažené v jemném předivu bytí tkajícího náš život…

A tak jeho příběhy  o věrnosti a zradě, dobru a zlu, naději, která trvá, pokud je všudypřítomná láska, to vše umocněné překvapivou pointou, se těší velkému čtenářskému zájmu.

Na knižních pultech se objevilo vaše další dílo – Vražedné vábení. Je vidět, že se vám daří
i v dnešní době, kdy vydat knihu se rovná někdy kaskadérskému kousku.
Je to někdy skutečně těžké, protože, když už něco někde „udáte", tak za to nedostanete honorář a jste ráda, že vám kniha vůbec vychází. Pravdou je, že  panují většinou skutečně tržní vztahy a prostě pokud to někdo vůbec čte, tak vám to vydá, pokud ne, tak máte smůlu. Samozřejmě existují i granty, ale  získat  je se nepoštěstí  zdaleka každému.

Tentokrát vychází Vražedné vábení pod pseudonymem Adam Borek. Skryl jste se pod pseudonymem proto, že ve svých předchozích knihách jste byl věrný jinému žánru?
V podstatě ano. Podívejte, většinou jsem psal takzvanou vážnou literaturu, to byla hlavní oblast, které jsem se věnoval. Tím ovšem  nechci říci, že bych detektivní žánr  podceňoval, naopak.  Je to jednoduché, prostě jsem se chtěl po tom úporném celoživotním  trmácení literaturou trošku pobavit. Navíc se ty věci čtou , takže i duší  „vážný literát" se musí řídit tím, aby své věci prodal. Přinejmenším tím, aby se četly. Protože, když píšete do šuplíku, což se může také stát, to není moc povzbuzující, to mi věřte. Takže samozřejmě každý kumštýř je rád, když má nějakou zpětnou reflexi a to, co napíše, se čte. Tenhle  žánr to štěstí má a nemohu si tedy nijak stěžovat, že by se  mé věci neprodávaly. Doufám, že tomu tak bude i s Vražedným vábením.

Jde tedy o detektivní povídky plné napětí?
Jsou to čistě povídky. Já jsem nyní dva roky pracoval na větší věci a mohu vám říci, že  přece jenom s přibývajícími léty je ten maraton už vysilující. Člověk si potřebuje odpočinout, to znamená, že když třeba píši tři čtvrtě roku v jednom kuse, potom   takové štípání dřeva, dlouhé procházky lesem, hledání hub – to je nádherný relax. Ale zároveň  tím může být v jisté chvíli, i vymýšlení nějakých detektivních příběhů. Jistě,  není to jenom hra, musí to být i literatura, nicméně, když se vám to daří vymyslet, tak potom, když píšete, je to i velká zábava.

Ve vaší předchozí knize  Manželky a jiné ženy, hrálo něžné pohlaví prim. Je tomu tak i ve Vražedném vábení?
Ženy jsou v mých knihách důležité.  Vezměte si, že dnes téměř všechny módní a společenské časopisy mají pod svou kuratelou ženy,  takže 
i v mých příbězích hrají důležitou roli.  A to nejen kladnou, ale je tam i ta jejich druhá stránka.  Jsou nejen křehká , jemná stvoření, ale dokážou být i pěkné  mrchy.

Určitě máte už něco dalšího připravené, prozradíte o co jde?
Teď jsem se pokusil napsat kriminální román. Myslím, že jsem si, když jsem ho psal, kladl pro sebe taková, pokud možno největší literární kritéria. Samozřejmě, člověk se musí držet žánru, ale co se týká charakteristiky postav a konec konců i příběhu, tak jsem se doopravdy snažil, jako bych psal normálně vážnou literaturu. Jmenuje se to – Nazí muži, nahé ženy a v podstatě už to mám hotové.

Milovníci knih východočeského spisovatele Lubomíra Macháčka se mají opět na co těšit.   Milada Velehradská