Josef Brázda je především vynikajícím profesionálním hornistou. Byl členem Státní filharmonie Brno, orchestru Národního divadla v Praze, orchestru Královské opery v Kodani a členem Pražského komorního orchestru bez dirigenta.


V posledních dvaceti letech je členem řady prestižních evropských barokních souborů. Zároveň v současné době autor vyučuje na Základní umělecké škole v Říčanech, kde s úspěchem vychovává mladou generaci hudebníků. Zde také vede soubor Collegium pro starou hudbu sedmnáctého a osmnáctého století, jehož členové vystoupí na sobotní vernisáži v Galerii u svatého Jakuba.

Kromě malování má autor ještě jednu velkou zálibu, a to v jezdectví. Díky němu může - zase z trochu jiného úhlu - zažívat atmosféru barokní doby. Účastní se totiž (též jako hudebník) se svým koněm parforsních honů.

Jak jste se dostal k malířství?
Muzika, kreslení a malování bylo pro mne už od dětství spojení naprosto samozřejmé, přirozené. Po maturitě jsem vystudoval Státní konzervatoř a JAMU v Brně. Hudbu jsem studoval mimo jiné i proto, že metodika hudebního studia se mi jevila oproti studiu na výtvarných školách exaktnější. Přesto jsem výtvarné vzdělání nezanedbával. Již dříve jsem s otcem navštěvoval ateliér Bohumíra Dvorského. V Praze jsem se pak seznámil s panem profesorem Janem Bauchem.
Co vás na malování nejvíce těší?
Především barvy. Na prvním místě stojí určitý pocit, nálada – ty doopravdy vedou ruku se štětcem. Maluji spontánně, volně. Jen tak lze zachytit jedinečné emoce spojené s určitou chvílí. Například obličeje maluji alla prima – nikdy se jich pak nedotknu. Jindy nechávám svoji malbu postupně vznikat – nemám žádnou finální představu – k té se teprve promalovávám… Ale je pravda, že při první nahozené malbě má člověk nejšťastnější ruku.
Vaše obrazy rozhodně nezapřou, že je maloval hudebník – a to zvláště milovník barokní hudby…
Chci ve svých malbách oba světy propojovat – na baroku samotném mne fascinuje především jeho expresivita. Jak to vidíme i v obrazech a architektuře.
ALENA ŠAFROVÁ