To je ta pětadvacetiletá cesta, která historicky vzato organizátoři, výtvarnická obec i veřejnost urazili. Již čtvrtstoletí se při zahájení přehlídky promlouvá. Je připomínán ideový záměr výstavy, účasti na přehlídce, zásady, základní kameny salonu, jeho historická data. Hodnotíme společenský přínos přehlídky jako takové, hodnotu expozic, zaznívají statistiky o účasti a aktuální informace o zúčastněné umělecké obci. Při zahájení některých ročníků na počátku devadesátých let byla veřejnost informována o výstavních transformacích příspěvkových organizací muzejní a galerijní sféry a o souvisejících vážných a hlavně reálných existenčních rizicích. Od devadesátých let zaznívají mimo jiné důvody, proč takovou přehlídku vůbec konat, když jinde podobné podniky skomíraly a zanikly. Dvakrát osobitě zahájili Náchodský výtvarný podzim zástupci zúčastněných výtvarníků. Zdá se však, že by řečnická kost Náchodského výtvarného podzimu nemusela být ještě zcela okousána.

Dovolte mi říci pár slov o něčem, o čem se při vernisážích většinou nemluví, ale co by mohlo přinejmenším zajímat vystavující. Právě od nich nejčastěji slýchám dotazy, dokonce i výtky, proč zrovna jejich práce jsou tam a ne jinde, nebo proč nejsou vystaveny všechny a podobně. Povím tedy něco o tom, jak se takový rozsáhlý a početný soubor oborově, myšlenkově, výtvarně a formátově různorodých výtvarných projevů instaluje, aby jako celek nakonec vyzněl a působil co nejúčinněji, nejlépe. K instalaci lze pochopitelně přistoupit různě, avšak v zásadě respektujeme dobré zásady, pravidla. Nutné je také přijmout některé danosti specifických případů. K obecným a uplatňovaným zásadám patří, že rozměrné věci musejí přijít na velké a vysoké pohledové stěny, které umožní potřebný odstup. Komorní práce, převážně grafika, kresby, fotografie, menší a drobná plastika, jsou instalovány v prostorách se světelnou regulací a nižším stropem, tedy na ochozu a v přednáškovém sále. Solitérní práce hledíme nějak instalačně oddělit. Letos jsme kupříkladu velké plastiky v materiálu od Ireny Kárníkové umístili ven před budovu.

Typografie, pokud je zastoupena, vždy spočívá v instalačních stolech, poněvadž je svou povahou s volnou tvorbou hůře slučitelná. Plastiky pak instalujeme tam, kde pokud možno neruší a samy mají klid. Architektonické členění našich sálů a použitá paneláž umožňují vytvořit komornější prostředí pro ostatní práce. Umělecký materiál, který se nám sejde, lze prakticky vždy rozčlenit do určitých obsahových nebo výtvarných celků a s těmi se pak podle jejich rozsahu pracuje. To znamená, že se pro ně hledá vhodné místo a to vždy tak, aby se vešly, vzájemně nejen snesly, ale i nějak vhodně doplnily.

Koncepce instalace samozřejmě počítá s různými průhledy, celkovými pohledy, protože jde o to, aby pokud možno vše spolu, jak se říká, hrálo. Skoro vždy se ovšem stane, že stojíme před úkolem začlenit díla, která se vůbec k ničemu nehodí, nebo jsou prostě jen výtvarně a obsahově osamocená. Obyčejně se to týká tradičně pojaté krajinomalby a květinového žánru, zátiší. S takovými případy je trápení vždy a někdy nám výtvarníci ještě zkomplikují život nějakým extravagantně barevným rámem. Letos se kupříkladu sešlo více motivů s rostlinami a tak se již mohlo podařit vytvořit poměrně kompaktní skupinu volně počínající od keramické plastiky přes fotografii k malbě. Nejméně příjemná je tvorba optimálního výstavního souboru zcela legitimní cestou vyřazování. Někdy výtvarník přihlásí jen více prací a je z čeho vybrat. Jindy se prostě na dané místo více autorových prací nevměstná. Občas dílo vyloučíme proto, že nechceme autora ani pořádající instituci poškodit. Stává se, že se sejde uměleckých děl tolik, že je nelze všechny uplatnit. S tím ovšem počítáme a již v přihlášce mají umělci možnost pořadím přihlášených prací vyjádřit své preference, které se také poctivě snažíme dodržet. V minulosti bylo nejčastěji přihlíženo k tomu, aby sousedící práce jednotlivých autorů spolu ladily bezkonfliktně a co nejlépe.

Letos nás sama umělecká díla přímo vybídla, abychom je vystavovali kontroverzněji. Tak se stalo, že někde se podobné inspirace a rukopisy dostaly k sobě, aby vynikla jejich příbuznost a jinde pojetí obsahově a výtvarně zcela odlišná působí vedle sebe s iritujícím prospěšném konfliktu. Zdůrazňuji, že vždy existuje snaha vyhovět umělcům mají-li vlastní názor, jak své práce instalovat. Tyto poznámky k problematice instalace naší výstavy mi dovolte ukončit vyjádřením spokojenosti s letošním Náchodským výtvarným podzimem. Současně vyslovuji přesvědčení, že tato naše přehlídka má předpoklady k další své smysluplné existenci v letech příštích.

Vystavujících je letos 72, z toho devět se představuje poprvé. In memoriam připomínáme Luboše Janatu. Nejstarší vystavující je Václav Macháň, který se dožívá 87 let. Nejmladší účastnicí je třiadvacetiletá Terezie Regnerová.