Robert Nebřenský má plán, napíše divadelní hru

Robertu Nebřenskému je osmačtyřicet. V osmdesátých letech daroval české hudební scéně kapelu Vltava, občas si na plátně nebo na televizní obrazovce střihne roli, na kterou se nezapomíná, a mezitím stíhá oživit domácí reklamní trh spoty, na nichž si ujíždí početná parta fanoušků. Dost na člověka, kterého prý práce moc nebere. Dodrží-li slovo a dá si letos velké volno, máte jedinečnou šanci vidět a slyšet jej s kapelou Vltava už ve středu večer na trutnovském festivalu zvaném Jazzinec.

Po mnohaleté pauze Vltava vydala nové album, máte za sebou přinejmenším část koncertní šňůry v albu. Jak jste se cítili, po tolika letech koncertního hladu, konečně na pódiu a se svými fanoušky?
Pocity při tom návratu se asi dají připodobnit ke snu. 
A není to jen splněný šťastný sen, ale také sen trochu strašidelný. Opar čehosi neskutečného, sladkého, ale i něčím závažného a závazného. Je to cesta do neznáma přes pasti a propasti s novým vědomím síly kořenů. Možná jednou napíšu divadelní hru Navracení.

Která z písní na novém albu se mezi fanoušky na koncertech stala největším hitem? A tipovali jste hit správně (předem)?
Pokud by se soudilo podle projevů, tak se velmi líbí píseň Já už dělat nebudu. Druh radosti, který poskytuje, je snadné sdílet. Máme však písně, které jsou silnější v oslovování srdce a tam jsou ty nejsilnější zásahy utajené. Náš program je ale pestrý a nejde nám o nějaký největší hit. Pro nás je důležité, že publikum naši novou tvorbu vnímá a přijímá.

Co byl vlastně důvod vašeho návratu na pódia po dlouhých sedmi letech?
Byla to vnitřní potřeba znovu se takto vyjadřovat a věřím, že se muselo jednat o pověření z nejvyšších míst. 
Já sám jsem s něčím takovým opravdu nepočítal. Bylo to takové postupné tání. Přestože jsem zjistil, že bez hudby dokážu docela dobře žít, zjistil jsem také, že se mi ten stav nezdá pro moji osobu úplně rovnovážný, že mi něco důležitého chybí. Zprvu se mělo jednat o nějakou novou skupinu a teprve později se ukázalo, že ta nová skupina se bude jmenovat Vltava.

Myslíte si, že je taková pauza užitečná – nejen pro muzikanty? Člověk získá odstup, není pod tlakem, vypadne mimo kruh a taky zjistí, jestli mu ve vašem případě muzika chybí či ne… Nebo je to jinak?
Říkáte to za mě. Všechno, co se děje, je nějak užitečné.

V únoru budete hrát na skvělém jazzovém festivalu v Trutnově. Pro jazzové publikum budete nejspíš velmi příjemným překvapením. Posloucháte jazz?
Poslouchám a ačkoli jazz neumím hrát, jsem jím nasáklý. Jazzové publikum v Trutnově však bude moci ocenit skutečné jazzové hráče ve skupině Vltava – Petera Bindera a Tomáše Uhlíka.

Ráda bych se vás zeptala na vaši společnou cestu s Petrem Čtvrtníčkem. Vím, že jste spolupracovali na řadě různých projektů – od reklamy až po televizní produkci. Jak jste se vy dva potkali a proč vám to dohromady tak klape?
Na Petrovi se mi líbí, že myslí věci upřímně, že je sociální demokrat a že je nejrychlejší. Takže se skvěle doplňujeme…A jak jsme se potkali? Jako se potkají v letadle Čech, Rus a Američan.

Ve vaší filmografii máte v posledních letech takříkajíc co rok, to filmový nebo televizní titul. Je pro vás herectví spíše okrajovou profesí? Nebo je to jen záležitost nabídky a poptávky? Na webu je slušný počet fanoušků Roberta Nebřenského – herce… Předpokládám, že všichni viděli Tobruk.
Herectví je pro mě vyjádřením, stejně jako hraní s kapelou a písničky, takže jsem rád, že se tu a tam mohu takto i živit.

Reklamy, na kterých se podílíte buď jako textař, nebo herec, podle mě vybočují z většinové produkce, mají větší lehkost a vtip. Ráda bych věděla, jak takový proces vzniku reklamy vypadá pro textaře – od zadání až po natáčení. Považujete reklamu za umění?
Obchod s reklamními texty jsem už před mnoha lety zavřel. Nechtěl bych se proto vyjadřovat k procesu jejich vzniku. Leccos jsem zapomněl, vytěsnil, a nechci být za chytrého a morálně povzneseného. V reklamě jsem se mnoho naučil a jsem za to vděčný. Potkal jsem tam také lidi umělecky nadané, ale reklama je jenom reklama a nic dalšího.

Jaká práce na vás v letošním roce čeká?
Práce a já jsme se znepřátelili. Hodlám se věnovat jen vysoce povznášejícím činnostem, které přinášejí prospěch mně a celému lidstvu. Jaké činnosti to mají být, si ale musím každý den ještě ujasňovat. Dnes jsem se rozhodl pro tento rozhovor.

Řeknu vám na závěr našeho rozhovoru celoživotní mantru Steva Jobse: Zůstaňte hladoví, zůstaňte blázny. Co vy na to?
Ten pán zcela jistě věděl, co říká.

Příští pondělí si můžete přečíst rozhovor se zlatníkem a šperkařem Jiřím Urbanem. Žije a pracuje v Turnově a o své mistrovské práci říká: „Nápady se mi v nekonečné řadě rojí pořád. Musím jen vybírat a třídit.“