Hosty Lady Klokočníkové a Miroslava Vaňury v pravidelném dopoledním pořadu PéHá na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové byli minulý pátek poslanec Evropského parlamentu Oldřich Vlasák a jeho manželka Helena.

Rozhovor

Lidé v Hradci Králové vás znají jako nadšeného cyklistu.
OV: Je to tak. Musím říct, že jsem rád projížděl město ještě v dobách, kdy jsem byl primátorem, občas se zastavil s občany a zeptal se, jaké problémy mají, co by kde chtěli zlepšit. To mě bavilo a byla to dobrá zkušenost.

Stále jezdíte na kole? A co vaše paní? Jezdíte společně?
OV: Jezdím.
HV: Já si pamatuji, že jsem párkrát podnikla ty kontrolní výlety s manželem, ale pro mě to nebyl oddechový čas. Byla jsem první posluchač těch jeho poznámek, takže na kochání se přírodou moc času nebylo. V současné době podnikáme často výlety, především v létě do novohradeckých lesů. A je to hezké.

Hradec je vlastně cyklistické město a vy jste patriot. Jak se vám odcházelo z Hradce?
OV: Já si myslím stále, že jsem z Hradce neodešel. Beru to tak, že když letím do Bruselu, tak letím do práce.Když letím ráno „dělňákem“, letadlem v sedm hodin z Prahy, tak to znamená ve čtyři hodiny vstávat, o půl páté sedám do auta, v šest hodin parkuji na Ruzyni, v sedm mně letí letadlo, v osm patnáct jsem v Bruselu na letišti a za tři čtvrtě hodiny jsem taxíkem v parlamentu. Spousta lidí jezdí do práce třeba do Prahy nebo do Pardubic, a třeba taky na devátou. A zpáteční, poslední let, je v devět hodin večer. To znamená, že já druhý den ráno v půl jedné uléhám do postele.

Jak často tam létáte?
OV: Do Bruselu létám třikrát týdně. Někdy se stane, že musím letět třeba odpoledne, den předem než začíná program jako takový. Ale většina těch letů je takhle ráno v sedm hodin, protože se snažím šetřit ten den před zasedáním. Čas je důležitý.

Myslím, že většina Hradečáků čeká, že jste v Bruselu většinu času, že tam spíte.
OV: Ono je to dáno tím, že nemám funkci jenom v Evropském parlamentu, jsem i místopředsedou Svazu měst a obcí a mám povinnosti i tady v České republice, takže potřebuji ta různá setkání a jednání a k tomu využívám právě někdy pondělky, někdy pátky.

Kdybyste se podíval právě na ten letošní rok, z čeho máte největší radost?
OV: To bychom museli rozdělit do několika rovin. V rovině pracovní mám radost z toho, že jsme nalezli společnou řeč při vyjednávání nové finanční perspektivy. To znamená toho, co bude chtít Česká republika v roce 2014, jaké prostředky, do jakých odvětví. Na tom spolupracujeme s ministerstvem pro místní rozvoj, s vládou. Takže z toho mám velmi dobrý pocit, že jsme partneři. Z hlediska Svazu měst a obcí se podařila transformace, já jsem už nekandidoval na další rok a předal jsem funkci svému bývalému místopředsedovi Jiránkovi. Spolupráce je výborná a svaz má dobré postavení a úspěchy. V rovině Hradce Králové – tam se podařilo na radnici vytvořit dobrý tým, byť to chvilku trvalo. Dnes už umíme určit investiční priority a využít peníze z evropských fondů, a ještě Hradec má dobrou komunikaci s krajem – racionální. Co se týče rodiny, tak mám radost také, protože dcery studují výborně a teď se těšíme na společné pečení cukroví.

Říkal jste, že máte dcery – kolik je děvčatům let?
OV: Dvojčatům je jednadvacet a Lee třiadvacet. Lea bude vlastně končit v letošním školním roce univerzitu v Linci a dvojčata jsou ve druháku na univerzitách tady v Hradci Králové.

Jak často se scházíte jako rodina?
HV: Záleží na tom, kdy přijede domů nejstarší dcera, protože ta žije v jižních Čechách a dojíždí do Lince do školy. Myslím, že tak jednou měsíčně, někdy jednou za dva měsíce se vidíme všichni. Na Vánoce budeme společně určitě.
OV: Loni jsme byli po dlouhé době společně celý týden na Deštné, na chalupě. Hrozně se nám to líbilo, taková ta atmosféra těch rozpálených kachlových kamen, k tomu vonělo cukroví, na to se hrozně těším.

Když vás tak poslouchám, vy jste romantik?
OV: Jsem, určitě, já jsem romantik a optimista. Jinak bych totiž nemohl dělat politiku.

Radil se s vámi váš muž v dobách, kdy ještě nebyl primátorem? Američtí prezidenti nemít manželky, tak nebudou americkým prezidentem.
HV: Neřekla bych, že by se zrovna radil, ale já jsem mu radila.
OV: Heleno, vzpomeň si na ty začátky, když jsem si připravoval projevy, tak jsi mi dělala nejenom jazykovou korekturu, ale i ten první signál, jak to působí na lidi. Tak toto asi bylo. A pak jsem se snažil prezentovat fotografii rodiny. Myslím si, že patří k výbavě politika ukázat, z jakého prostředí vyrostl, jakou má rodinu. Je to takový konzervativní prvek, který je podle mého názoru velmi důležitý.

Na druhou stranu ale může to být nepříjemné, když vám najednou někdo vidí do kuchyně. A veřejnost na to má právo, protože politik je veřejně činný. Jak jste si na to zvykali?
HV: Já to nevidím až tak tragicky, spíš bych řekla, že v určitém stadiu tím trpěly naše holky.
OV: To je pravda, to jsem cítil také, a musím říct, že až teď se to tak pomalinku mění. Že už se mnou jdou rády do společnosti. Dříve jim vadilo, že je hned spojovali se mnou.

Je to teď lepší, když jsou dcery už velké a dospělé? Nejspíš to bylo těžší, když ještě chodily do školky a do školy…
OV: Každé to období má své. Myslím, že krizová léta dospívání už máme za sebou. Já jsem měl obrovskou radost, když byly menší, když jsem je mohl učit, bruslit, lyžovat, plavat, tak to byly takové ty krásné časy. Ale jak se jim to teď hodí. To jsou holky, se kterými můžete jet sedmdesát kilometrů na kole, na velkou túru na běžkách. Je to fajn, že prostě se baví.
HV: Dokonce i ta nejmladší studuje sportovní management, kde uplatní veškeré sporty.
OV: Musíme se pochlubit, že díky té všestrannosti bez problémů udělala zkoušky, protože tam jsou talentovky. Čili ona tím, že závodně plavala, bruslila, že dělala atletiku, všechny tyhle věci vlastně zužitkovala při zkouškách.

Jak jste to všechno zvládal?
OV: Tak samozřejmě je to limitováno časem, ale snažil jsem se vždycky co nejrychleji vracet domů. Ale tíha výchovy ležela především na Heleně. Jsem také rád, že máme širší rodinu. Stýkáme se s bratrem, se sestrou, s Heleninými sourozenci a je to prostě dobrá parta. Děti, když se sejdou dohromady, tak mají dobrou zábavu, sportují, komunikují mezi sebou. To si myslím, že je správný vývoj.
HV: Ještě bych ráda zdůraznila významnou roli prarodičů, dědečkové a babičky pomáhali, taky jsme měli snadnější život už jen tím, že jsme bydleli v centru města, kde se daly zabezpečit veškeré aktivity pěšky.

Máme před sebou posledních pár dnů roku 2011. Pokud jde o ten příští: jaká jsou vaše přání a očekávání?
HV: Jak člověk stárne, tak si neustále přeje víc a víc zdraví. Je to fráze, ale když se podívám kolem sebe, na své známé a příbuzné, tak zdraví je na prvním místě.
OV: Je potřeba pro to zdraví také něco udělat. A já bych k tomu dodal – všem bych přál dobrou náladu a společnost chytrých, milých lidí. Když máte takovéto lidi kolem sebe, tak pak překonáte všechny možné překážky, baví vás práce a to si myslím, že patří nejen k Vánocům, ale přál bych to všem do celého příštího roku.