Jeho předchozí návštěva města perníku byla spojena se slavnostním zahajovacím koncertem jubilejní čtyřicáté sezony Komorní filharmonie. Sukova síň Domu hudby se tehdy rozezněla nejen Smetanovou předehrou k Prodané nevěstě a symfonickou básní z cyklu Má vlast – Z českých luhů a hájů, ale i Oratoriem smíru Jiřího Pavlici.

Co byste dělal, kdybyste neměl lásku?

„Jak jest psáno v 1. listu Korintským apoštola Pavla – i kdybys všechno měl, jen lásku ne, nic nejsi. Jsem přesvědčený, že člověk bez lásky není člověk.“

To bylo také hlavní motto vašeho oratoria, že?

„První část, Prolog je o lásce, a já se snažím, aby se ta láska stala mottem všeho, co dělám. Jestli se mi to daří, nevím, ale určitě se o to pokouším, aby to byla pravda.“

Oratorium smíru na biblické texty zaznělo poprvé na ekumenické bohoslužbě a na Smetanově Litomyšli v roce 2005, do Pardubic jste ho premiérově připravil ke koncertnímu provedení…

„Už tehdy před třemi lety jsem věděl, že premiéra původní verze je hodně dlouhá. Byla určena pro televizi a oratorium trvalo pětasedmdesát minut, což je strašně moc. Ale hlav ně jsem hudebně cítil, že někde je to zbytečně upovídané, prostě to chce zkrátit. Takže jsem tak učinil, v jiných dílčích částech trochu přepracoval, dokonce někde rozšířil, ale jenom proto, že jsem to z hlediska hudebně tektonického cítil, že to tak má být. Tudíž nyní má dílo necelých padesát minut.“

Říká se, že oratorium je těžký hudební útvar…

„Každý hudební útvar je těžký, ale pravdou je, že oratorium si klade za cíl vyjádřit hlubší myšlenky, takže jsem zvolil určitou formu.“

Je to něco jiného, než jsou u vás posluchači zvyklí.

„Než jak jsem většinou prezentován, ano, já tomu rozumím. To se někdy stane, že když člověk dělá víc věcí a byť žádnou z nich nechce ošidit, tak ta, co je nejvíc vidět a slyšet, lidi osloví především. Ti si vás pak mechanicky zaškatulkují, což je můj případ. Já jsem zařazen do jakéhosi žánru, který má kořeny v lidové hudební tradici, ať už moravské, slovenské nebo české, přesněji slovanské. Sice jsem se tomu bránil, ale zároveň vím, že to je už můj úděl, že nemohu nic dělat. Vedle toho, že jsem znám jako interpret, který přesahuje žánry, že mi je tedy jedno, zdali se jedná o folk, lidovou píseň, jazz či úlety do rocku v rámci některých fúzí, už roky komponuji, píši a snažím se o závažnější sdělení. Tím bych nechtěl sféru world music nijak zpochybňovat, ale s přibývajícím věkem se chci vyjádřit i k tomu, co nás nejvíce trápí – intolerance, neláska. Takže hledám jinou cestu, jak posloužit a upozornit lidi a tou nejlepší pro mě je co cítím, jak vnímám společenský stav nejen u nás, ale i ve světě. Člověk přece nežije ve vzduchoprázdnu, proto jsem zvolil oratorium. Předtím to bylo komorní dílko, opět na duchovní text Missa brevis nebo v poslední době i suita Chvění. Ono se to vlastně neustále prolíná. Vždyť celé Oratorium smíru končí tím, že jsou všelijaké dary, ale největší je láska, tak si ji chraňme a usilujme o ní. Říkám si, že ani není špatné, si lásku přiznat a nabídnout ji. Občas se totiž stane, že jenom proto, že se stydíme, tak vlastně nezafunguje. Prostě mějme odvahu s láskou přijít jako první.“

Milada Velehradská