Umělecký šéf Klicperova divadla Hradec Králové David Drábek patří k nejvýraznějším dramatikům své generace. Právě nyní mohou hradečtí diváci zavítat na jeho novou inscenaci s názvem Unisex.

Vedle této apokalyptické fantasy je na repertoáru „Klicperáku" dalších osm jeho inscenací, které patří k velkým diváckým hitům. Také v příští sezoně se mohou diváci těšit na dvě nové inscenace uměleckého šéfa. V jedné z nich se opět podívá i do zvířecí říše…

Před pár dny měla premiéru vaše hra Unisex. Na co se mohou diváci těšit?
Tahle premiéra je pro mě velmi osobní a zásadní. V poslední době jsem dělal spíše kratochvilné tituly, jako jsou Tři mušketýři a Český les.  Unisex trochu navazuje na Akvabely a Náměstí bratří Mašínů. Tuto hru jsem napsal už v roce 2009 a je jediná, která dosud nebyla inscenovaná. Unisex čekal na svou dobu, nyní je mnohem aktuálnější a hrozivější, mnohem víc vyznějí jeho orwellovské prvky.

Letos jste uvedl Tři mušketýry, v příští sezoně chystáte Čtyřlístek. Vracíte se ve svých nových inscenacích do dětství?
To víte, že jo. Čtyřlístek je kult, který člověk nemůže pominout. Já jsem velký milovník komiksů, sbírám je a Čtyřlístek je komiks našeho života. V dětství jsme si na postavy ze Čtyřlístku hráli. Pošťuchovali jsme se, kdo bude koho hrát. A já, ačkoliv jsem evidentně vypadal jako Bobík, jsem si vyškemral Myšpulína. Hru Čtyřlístek jsem původně napsal pro pražské Divadlo Minor, kde jsem ji i uvedl. Nyní se chci k tomuto tématu vrátit s tím, že v Minoru to bylo představení především pro malé děti. V Hradci z toho chceme udělat celorodinnou podívanou.

Tři mušketýři tedy taky byla vaše oblíbená kniha z dětských let?
Samozřejmě. Tam jsem se zase promítal do kardinála Richelieu. Nějak mi tahle záporná postava seděla. Ale když už došlo na čtveřici mušketýrů, tak jsem si vždycky vyškemral Aramise, ačkoliv jsem byl jasný Porthos. Z toho už šlo odhadnout, že se člověk stane režisérem. (smích)

Ve Čtyřlístku nebo v Českém lese vystupují jenom zvířátka, zvířecí postavy se u vás nachází třeba i v Richardovi III. Čím vás zvířecí říše tak fascinuje?
Je to asi něco patologického, nemůžu se toho zbavit. Já jsem až do svých 14 let chtěl být veterinářem nebo zoologem. Byla to ta doba, kdy člověk sbírá hodně vědomostí. Do doby, než jsem se v 17 letech rozhodl balit holky na umění, jsem se zvířecí říši hodně věnoval. Mými velkými idoly byli Josef Vágner z královédvorské zoo nebo německý zoolog Alfred Edmund Brehm.

V příští sezoně se pustíte do vídeňské operety Netopýr. Předpokládám, že s tímto žánrem se setkáváte poprvé.
Ten žánr je docela masakr, ale mám pocit, že opereta v „Klicperáku" to může být jenom zajímavé.  Já mám z dětských let jeden obskurní zážitek, kdy jsem viděl v televizi inscenaci Netopýra, ve které hráli herci jako Josef Abrhám a mezihře jen klapali pusou a přezpívali je operní zpěváci. Přišlo mi to tehdy hrozně zábavné. Myslím, že hra Netopýr skýtá možnost opravdu bujaré zábavy.

V této divadelní sezoně získala Zora Valchařová - Poulová Cenu Thálie za roli v inscenaci Srpen v zemi indiánů. Jak v pozici uměleckého šéfa prožíváte úspěchy svých herců?
Mám z toho hroznou radost. Jednak jsem rád, že tak nenápadná dívka, jako je režisérka Tereza Karpianus, se tak fantasticky popasovala s hrou Srpen v zemi indiánů. Zora je podle mě jednou z nejlepších hereček své generace. Za éry Vladimíra Morávka pohříchu příliš nehrála, ale v posledních letech se rozjela. Zora má k herecké brilanci navíc ještě takové surreálné podivínství, které se prostě nenaučíte. Pro mě je Zora pozoruhodná i morálně. Je to čestný člověk, a proto jsem rád, že volba padla právě na ni. Byli jsme z jejího vítězství nadšení, s dramaturgyní Janou Sloukovou jsme na vyhlašování skákali metr vysoko.

Vizitka
Dramatik, režisér a dramaturg David Drábek vystudoval filmovou a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a potom nastoupil jako dramaturg do Moravského divadla v Olomouci. Za základ svého „praktického vzdělání" však sám považuje působení v olomouckém Studiu Hořící žirafy, které založil s Darkem Králem.
V letech 2005–2007 působil jako režisér pražského Divadla Minor. V Hradci Králové se divákům představil nejprve svou dosud nejuváděnější hrou Akvabely, nastudovanou v roce 2005 Vladimírem Morávkem, potom i vlastní režií Čapkovy hry R. U. R. a především aktualizací Shakespearova Macbetha.
David Drábek opakovaně získal za svou tvorbu Cenu Alfréda Radoka. Jeho hry jsou uváděny také v zahraničí.

A vy sám si potrpíte na různá ocenění? Nebo jsou pro vás důležitější reakce diváků?
Třeba Ceny Alfréda Radoka, které jsem získal, pro mě znamenaly hodně. Pomohly mému sebevědomí, které je v českém divadle testováno skutečně denně. Jak říkal režisér Jan Antonín Pitínský - jeden den jste génius, druhý den jste pizda. Ty ceny pro mě byly klíčové, abych se mohl prosadit. V okamžiku, kdy jsem se dostal jako umělecký šéf do Hradce Králové, jsem si uvědomil, že největší pýchou pro mě je ta obrovská divácká základna, která tady v divadle je. Jsem hrozně rád, že na rozdíl od jiných divadel nás tady lidi nechají experimentovat. Těm lidem stojí za to přijít do divadla a na konci ještě aplaudovat vestoje. Vždycky říkám hercům, že o moc víc už se v divadle dokázat nedá. Z toho já nyní čerpám své sebevědomí. Taky mi přijde neuvěřitelné, že mě nikdo necenzuruje. Při té české předstrašenosti je to skoro zázrak.

Před časem jste se účastnil uzavřeného konkurzu na šéfa činohry pražského Národního divadla. Jste nakonec rád, že jste zůstal v Hradci Králové a nemusíte se potýkat s problémy, které musí řešit vítěz konkurzu Daniel Špinar?
Já jsem velký fatalista, takže si myslím, že je vše tak, jak má být. Byli jsme osloveni tři režiséři a pro mě to byla velká pocta. Nakonec to asi dopadlo správně, Dan Špinar chce té funkci dávat i hodně osobního času a to já bych nechtěl. Asi bych se tam uschůzoval k smrti… Navíc se vůbec netajím svými politickými názory. Nebojím se říct, že jsem velmi silný antikomunista, antifašista, velký příznivce Evropské unie a že mám velkou nedůvěru v Rusko a tím pádem také ke značné části českých politiků. Měl bych tedy asi problém s různými lobbujícími partajemi, kterým by se asi nelíbilo, že šéf Národního divadla není politicky umírněný a vyvážený.

Vy jste v Národním divadle zkoušel činoherní představení Jedenácté přikázání a operu Válka s mloky. Je to hodně „jiný svět" oproti oblastnímu divadlu?
Ani ne. Já jsem měl štěstí, při zkoušení Jedenáctého přikázání se stal takový malý zázrak. My jste tu hru vlastně ani nedočetli, protože ona je dost příšerná, v místě, kde má být hra nejvtipnější, je nejtragičtější. Vzali jsme si jen jednotlivé situace, takové obvodové zdi, do kterých jsme pak celou inscenaci postavili. A nezaznamenal jsem jediný křivý pohled. Nyní jsou představení Jedenáctého přikázání neustále plná a je to oblíbený kus.

Jaká byla práce na opeře Vladimíra Franze Válka s mloky?
Nepovažuji to za nějaké své stěžejní dílo, ale zpětně hodně obdivuji, že jsme tu inscenaci vůbec dokončili. Začala se totiž zkoušet krátce po sloučení Státní opery s operou Národního divadla. Byl tam hrozný zmatek, spousta nenávisti, rozhádaný operní sbor… Do toho se mi vystřídali čtyři dirigenti, autor opery Vladimír Franz v té době kandidoval na prezidenta a nikdo nebyl schopný udělat nahrávku, se kterou bychom mohli pracovat. A v téhle anarchii mi takový pěvec jako Ivan Kusnjer říká, že to je druhá nejtěžší věc, kterou v životě zpíval. Byl z toho celý vynervovaný, pak se to hrálo asi pětkrát a uložilo se to k ledu. Opera je zvláštní svět, kterému nerozumím.

Říkal jste, že z Jedenáctého přikázání jste si vzali jen jednotlivé situace. Jak probíhá zkoušení vašich inscenací v Klicperově divadle? Jakou část textu máte třeba připravenou předem?
Třeba v případě Českého lesa jsem neměl připraveného nic, všechno vznikalo až během zkoušení. Ale i Tři mušketýři nebo Romeo a Julie vznikají eruptivně na samotných zkouškách. Oproti tomu Unisex, Jedlíci čokolády nebo Velká mořská víla jsou předem napsané hry.

Museli si herci na váš způsob práce dlouho zvykat?
V Hradci Králové ne. Tady byli herci z éry Vladimíra Morávka velmi disciplinovaní a byli schopní tvořit. Podle mě je to jediná cesta, jak zabránit u herců syndromu vyhoření. Pokud by si měli pokaždé jen spočítat, kolik mají větiček a ty pak na jevišti odříkat, tak z toho může pramenit velká frustrace, zvlášť v oblastním divadle. Mým úkolem tedy je, aby herci měli neustále nové podněty, pracovní postupy a aby s nimi pracovali nejlepší možní hostující režiséři. Aby je to zkrátka nutilo ukázat i určitý autorský vklad. Síla Klicperova divadla je ale v tom celku. Nemáme tady možná nějaké herecké superstar, jako jsou Ivan Trojan nebo Miroslav Donutil. Ale třeba dámská šatna je podle mě jednou z nejlepších v celé České republice.

Jak velké jsou vaše rozhodovací pravomoci, co se týká třeba dramaturgického plánu?
Docela silné, s dramaturgyní Janou Sloukovou plán vymýšlíme a snažíme se ředitelku Evu Mikulkovou přesvědčit, že je dramaturgický plán správný. Ředitelka má veškerou ekonomickou zodpovědnost za chod divadla a my před ní musíme obhájit, proč chceme dané tituly zrovna v této chvíli nasadit.

Podle čeho vybíráte hostující režiséry?
Snažíme se o určitý kontrast, vždycky to ale musí být kvalitní režiséři. Já jsem měl třeba hrozně rád inscenace Martina Františáka Paní Urbanová a Věc Čapek, které ovšem divácky nebyly zas tak úspěšné. Františák je velký básník jeviště, podobně jako režisérské duo Skutr. Ti pracují tak, jak já bych to nikdy neuměl, dokáží vytvořit velmi podnětnou atmosféru. Hodně mám rád režiséra Jana Friče. To je takový správný divadelní pankáč, který má velký smysl pro humor. Osvědčila se nám spolupráce s Terezou Karpianus, které jsme v příští sezoně nabídli režii dvou inscenací, což nebývá zvykem. Její práce je takovou přirozenou protiváhou mých režií. Její přístup je impresivní a introvertní.

Pomalu se blíží konec divadelní sezony, začnou prázdniny. Jak si od divadla nejlépe odpočinete?
Buduji si svůj Neverland u Berounky v Dobřichovicích. To místo je pro mě čím dál důležitější. Buduji si tam svůj hrad se všemi svými fetiši, jako jsou zvířata, rostliny a podobně. Teď jsem si třeba nechal z Litomyšle do Dobřichovic dovézt tři obrovské borovice. To byla skutečně akce Kulový blesk - naštěstí taťka a bratr jsou v naší rodině ti praktičtí, zatímco já jsem ten, kdo má šílené nápady a kdo to celé platí. Teď mám na zahradě les, můžu tam poslouchat hudbu, sledovat filmy, zvát tam přátele… A to je pro mě ten největší relax!