Drama současného ruského autora Ivana Vyrypajeva je svou formální strukturou hodně netypické.

Herci neztvárňují žádné postavy, pouze vypráví příběh dvou manželských párů, přičemž celou dobu sedí, jen občas použijí nějaké gesto.

Hru tvoří pouze monology postav

Vyrypajev se zaměřuje na vyprávění příběhu a hlavně na slovo, na zkoumání jeho možností a hranic. Ilúzie neobsahuje žádné klasické dialogy, herecké promluvy jsou monology. Herci jsou tedy na jevišti čtyři, do vzájemné interakce ovšem nevstupují. Ilúzie začíná překvapivě patetickým monologem První ženy o lásce, kterou na smrtelném loži vyznal Danny své manželce Sandře. Jenže, jak se ukazuje dál, všechno bylo možná trochu jinak. Do hry totiž vstupuje druhý manželský pár  – Albert a Margaret. A před divákem se začíná odvíjet příběh lásky a klamu, který si pohrává s žánrem melodramu.

Vyrypajev dokáže celkem nenásilně vyprávět o věcech, které se dotýkají každého z nás a činí tak vtipným jazykem.

Vzhledem k délce jednotlivých promluv je ovšem inscenace velmi náročná na udržení pozornosti, divák je navíc neustále znejišťován, co je vlastně pravda a co je iluze.

I přes nedějovost a statičnost dokáži herečtí bardi bratislavského divadla udržet diváka v napětí, co bude dál.

Hodnocení závěrečného festivalového představení nakonec ale záleží především na tom, jestli bude divák ochotný přijmout experimentální formu, kterou Vyrypajev své dílo napsal.