Jako by pro něj neplatily zákony času ani lidského života. Zažil rakousko-uherské mocnářství, obě světové války, komunistickou totalitu a nyní i přes sedmnáct let samostatné České republiky. Otakar Vávra, rodák z Hradce Králové, legenda tuzemského stříbrného plátna a doyen českých režisérů, se dnes dožívá jen stěží uvěřitelných sta let.

Otakar Vávra byl vždy považován za kontroverzního autora. Není divu, vždyť své filmy točil za všech režimů, to se jiným nepovedlo. I možná proto některé jeho snímky byly poměrně dost poplatné době a tehdejším náladám. Neustále na růžích ustláno však Vávra neměl, u řady svých snímků musel „bojovat“. Ale svou chytrostí a kličkováním si dokázal poradit jak s nacistickým vládcem filmu a propagandy Josephem Goebbelsem, tak i s komunistickými aparátčíky po roce 1948. „Ničeho nelituji, vždycky jsem točil nejlíp, jak jsem uměl,“ vyznal se režisér lakonicky před časem.
Vávrovy filmové začátky se datují do 30. let, kdy podle svých vzpomínek začínal doslova „za pochodu jako samouk“. Původně totiž jeho životní cesta měla vést zcela jiným směrem: k povolání architekta. Ze studií však sběhl a dal se k filmu. Postupem času si osvojil jakýkoliv filmový žánr: točil dokumenty, komedie i komorní psychologické příběhy a historické fresky a podobenství… Jeho prvním samostatným filmem byla Filosofská historie z roku 1937 na motivy předlohy jeho východočeského krajana Aloise Jiráska. V následujících více než padesáti letech natočil dalších jedenapadesát snímků. Posledním jeho velkým dílem byla freska Evropa tančila valčík z roku 1989. Vávra byl rovněž plodným autorem scénářů, napsal jich téměř na osm desítek.

Tvůrce a pedagog

V bohaté historii tuzemské kinematografie bychom hledali jen málokteré slavné jméno herce či režiséra, který by neměl s Vávrou něco společného nebo s ním nepřišel do styku. Z herců a hereček to například byli Zdeněk Štěpánek, Oldřich Nový, Karel Höger, Adina Mandlová nebo Nataša Gollová. Naopak jako pedagog stál Vávra u prvních tvůrčích krůčků slavných režisérů pozdější doby, jako byli Miloš Forman, Jiří Menzel nebo Věra Chytilová.
Otakar Vávra natočil řadu filmů, které jsou dodnes klenoty české kinematografie. Do této kategorie patří nepochybně Romance pro křídlovku a především zásadní historické dílo Kladivo na čarodějnice, které rekonstruuje brutální čarodějnické procesy na severní Moravě na konci sedmnáctého století. Tento snímek záhy po své premiéře zmizel na dvacet let v trezoru, paralela čarodějnických procesů s politickými procesy padesátých let byla více než zřejmá a Vávra ji i sám potvrdil. Za dob nacistické okupace rovněž povzbuzoval i národní uvědomění a sebevědomí. Z té doby pochází například jeho – dodnes hojně reprízovaná - renesanční veselohra Cech panen kutnohorských.

Jiné filmy už jsou sice více ideologicky zabarvené, u nich však pro změnu vyniká jejich výpravnost a monumentálnost. Sem patří například slavná Husitská trilogie (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem) a nebo neméně známá ideologicky zabarvená trilogie o období od mnichovského diktátu po rok 1945 (Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy). V nich dokázal kočírovat až desetitisícový dav komparsistů.
Pro řadu Vávrových děl byla bohatým inspiračním zdrojem česká literatura. Nejznámějšími počiny dle literárních předloh byl filmový přepis Krakatitu od Karla Čapka, snímek Předtucha podle Marie Pujmanové nebo Pohádka máje z pera Fráni Šrámka.

Ocenění

Za celoživotní přínos české kinematografii byl Otakar Vávra vyznamenán v roce 2001 Českým lvem, o tři roky později obdržel i Medaili za zásluhy za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na karlovarském filmovém festivalu

Otakar Vávra je podruhé ženatý. Žije se svou druhou ženou, kterou je jeho bývalá žačka, o třicet osm let mladší režisérka Jitka Němcová. Z prvního manželství má jednoho syna.

JIŘÍ ŠTEFEK