Vladimír Hron debatoval s moderátory živého pořadu Ladou Klokočníkovou a Miroslavem Vaňurou mimo jiné o touze, která člověka přivede k nelehkému řemeslu, i o jeho odvrácené straně.

Začneme od samého začátku – jak vypadá váš denní program?
V devět ráno vstanu, dám si snídani a utíkám na trénink. Od deseti trénuju, třikrát týdně. Tam se naprosto zlikviduju. A potom se probírám až do oběda…

Trénujete hlas?
Hlas trénuju doma a v autě, na tréninku trénuji tělo. Je to důležitá součást průpravy, protože člověk musí mít fantastickou kondici, aby vydržel s dechem kvůli hlasu. Když běháte po pódiu, zpíváte, tančíte, všechno dohromady, tak   tělo by mělo být v maximální kondici. Když člověk dělá Michaela Jacksona a zpívá u toho, tak si kolikrát říkám, jak to ten člověk mohl zvládnout. Na to je třeba kondice.

Vladimíre, jak jste se vůbec ke  všem svým profesím dostal?
Hrát divadlo jsem chtěl od  doby, co jsem začal vnímat. To jsem vždycky chtěl: vystupovat před veřejností. Začalo to už na základní škole, když byly školní akademie. Zpíval jsem na nich něbo dělal všelijaké šaškárny.  Pak jsem  napodoboval různé osobnosti, 
to všechno bylo dílem náhody. Mě se vždycky každý ptá, jak jste se to naučil? A já vždycky říkám – a vy to neumíte? Já to beru tak, že jako to umíme všichni. Když mi něco jde, tak se divím, že to nejde všem. Takže se učím. Mám asi vzácný dar učit se. Mám to s cizími jazyky, mám to se zpíváním, mám to s napodobováním. Jsem asi nějaký automat na učení.

Máte  řadu cen, ať už  z TýTý nebo ze Slavíka.  Co pro vás znamenají?
Pro mě je každé ocenění obrovskou pochvalou, jsem na ně pyšný. Jsou pro mě motorem pohnout se dál.

Co vás v současné době zaměstnává?
Jezdím po vlastech českých, moravských, slezských, slovenských i do zahraničí. Pro mě je publikum na prvním místě. Vždycky bylo. Nevím, jestli bych dokázal točit televizní konzervu, to znamená bez publika. To by mi asi moc nešlo. Pro mě je základem všeho stát před publikem. A to jak na divadle, tak při koncertě. Vždycky jsem chtěl slyšet potlesk, slyšet smích, kvůli tomu jsem byl vlastně takový exhibicionista a blázen.

Před chvíli jsme v našem vysílání slyšeli starou písničku Karla Svobody. Ten Ital, který zpíval 
s Karel Gottem, to byl Vladimír Hron. Bylo těžké přesvědčit Karla Gotta do tohoto duetu?
Vůbec ne. Když jsem se s Karlem Gottem setkal před televizní kamerou úplně poprvé, v roce 2000 v pořadu Šance, vymysleli jsme si na něho takovou legrácku:  že si zazpívá se slavným  Lucianem Pavarottim. Kostymérky mě fantasticky nalíčily,vtrhnul jsem na pódium a s Karlem jsem zazpíval písničku O sole mio. Tehdy jsme si, myslím, 
s Karlem tak nějak padli do oka. Domluvili jsme se tehdy,  že ještě něco zkusíme a právě Karel říkal, to musí být nějaký fór. Tak jsme vymysleli historku, že Karel měl natáčet s italským zpěvákem Zuccherem. A tak jsem se  zase převlékl za Zucchera, měl jsem klobouk jak z Prodané nevěsty. Největší vtip této nahrávky je v tom, že když jsme to natočili, tak se mě lidi ptali – A to zpíváš obojí ty? Gotta 
i Zucchera?

Zastavme se u rozhlasové a  televizní tvorby. V současné době je velký hlad po zábavě. Přestaly se ovšem natáčet scénky. Všichni vybíráme z archivu pana Menšíka, Jiřinu Bohdalovou… Mám pocit, že  je tady velká díra na trhu, a říkám si, proč televize i rozhlas vlastně nevyužívají současný potenciál, který tady je?
Já nevím. Já bych pracoval, až bych brečel. Dokonce jsem do televize přinesl nějaké vlastní  projekty, psal jsem scénáře, ale, ale, ale… V současné době ta výroba zábavných pořadů nějak kulhá. Nevím, jestli to je drahé, skutečně nevím, kde je problém. Rád bych pracoval, rád bych točil cokoliv, samozřejmě pokud možno s lidmi, které mám rád, protože to je pro mě taky hodně důležitá věc.

Zábavných pořadů se v minulých letech přece točilo dost.
Ano. Hvězdy, které nehasnou, pak Abeceda hvězd, Hvězdy letí do století, pak jsme točili ještě nějaké televizní Silvestry, Legendy televizní zábavy – to byla obrovská práce a na tu strašně rád vzpomínám. Nezapomenu na to, jak jsem dostal Karla Hálu, když jsem ho uvedl větou: Dámy a pánové, přichází muž, kterému bylo nedávno sedmdesát, nicméně nemá na hlavě jediný šedivý vlas. Těch fórků a ptákovin, které jsme si navzájem vyváděli, byla obrovská spousta a jsem šťastný, že mám nádherné vzpomínky právě na tyto lidi, se kterými už nebudu moct pracovat. Tam nahoře si s nimi jednou zazpívám, zase znovu zavzpomínám.

Říká se, že nám dochází humor…
Já myslím, že humor pořád vesele bují. Když je nejhůř, tak se  protrhnou stavidla a  lidi zase začnou chodit do divadel, na zábavu, začnou být plné plesové sály. My teď začínáme pomalu zjišťovat, že se lidé  opět vrací  do kulturních domů, jakkoliv to jeden čas  upadávalo. Asi si říkají, za co jiného ty peníze dát, než za to, aby člověk aspoň trošičku zapomněl na to, co se děje. Není jim líto dát nějakou tu kačku na dobrou komedii a nebo přijít do divadla nebo na nějaký zábavný pořad, což je fantastické.

Máte spočítané  hlasy, které umíte napodobit? Když tady ve studiu  máme Václava Faltuse, tak on nám vždycky hlásí, kolikátý hlas natrénoval.
Vašek si to počítá, on je klasický počtář a všechno si píše. Já jsem zase totální chaotik, mě když se zeptají, kolik, čeho, kde, jak, proč, já vůbec nic nevím.

Host na pátek

Zítra mezi desátou a jedenáctou hodinou  dopolední bude hostem Lady Klokočníkové a Miroslava Vaňury v rozhlasovém pořadu PéHá  sociolog a karikaturista Václav Hradecký.