Ta v příběhu dvou výrazných osobností světového umění, které spolu zažívají jak velké úspěchy, tak i strmé pády, přímo zářila. A to rovněž v pátek večer, kdy byla tato inscenace k vidění ve Východočeském divadle.

Též v Pardubicích bylo znát, že si Simona Stašová tuto roli vyloženě užívá. Možná i proto, že je blízká jejímu naturelu a že zde mohla uplatnit svůj temperament a emoce.

Spolu s Oldřichem Víznerem, který byl na jevišti jejím více než zdatným partnerem, dokázala publikum dojmout, ale i pobavit. „Na Oldovi si nejvíc cením toho, že je kamarád. Ale kdyby byl kamarád a špatný herec, tak o něj s nabídkou na účinkování v tomto představení ani nezakopnu. Jenže on je kámoš, výborný herec a už o mně ledacos ví, takže spolu na jevišti dobře sedíme. To byl důvod, proč jsem si ho do této hry vybrala,“ řekla Simona Stašová.

O ryzím přátelství

A právě Římské noci jsou především hrou o přátelství. Zároveň však pojednávají o lásce či bolestech a trápení hlavních představitelů. Vždyť jejich životy se mnohdy dotkly samého dna. V inscenaci tak hrají významné role rovněž alkohol, deprese, osamělost i osobní tragédie.

Poutavý příběh dvou slavných lidí plný emočních výbuchů různé intenzity je tak především hereckým koncertem Simony Stašové a Oldřicha Víznera. Díky nim obecenstvo vstřebalo i poněkud náročnější text s delšími monology a odbočkami v italském jazyce, které však divák snadno pochopil právě díky mistrovským kreacím známých pražských kumštýřů.

„Když jsem si poprvé přečetl text, připadal mi hodně složitý. Troufl jsem si na něj jen z toho důvodu, že jsem věděl, že budu na jevišti se Simonou Stašovou, protože na ní se člověk může spolehnout,“ konstatoval Oldřich Vízner. „Na první přečtení jsem si z této hry vzal jednu větu. Dneska už jich mám oblíbených asi sto,“ poznamenal.

Americký režisér

Pražské Římské noci režírované Američanem Gregorym Abelsem nabídly divákům skvělý divadelní zážitek.

A nic na tom nezměnil ani fakt, že zejména první polovina představení klidně mohla být o trochu kratší… (td)