Jako první přeložila O´Connorovu knihu Můj oidipovský komplex a jiné povídky. Na šťastný osud třiceti povídek si připili lanškrounští čtenáři irskou whisky. Autorské čtení se neslo v duchu humoru, tak typického pro irskou literaturu.
Jak vznikl nápad přeložit knížku Franka O´Connora?
„K autorovi a jeho povídkám mě přivedla Míša Čaňková na semináři angličtiny pro učitele. Na jedné ze svých cest do Anglie jsem pak objevila knížku povídek s názvem Můj oidipovský komplex a jiné povídky. Obsahuje nádherné příběhy a živé dialogy. Snažila jsem barvité povídky převyprávět rodině. Protože jsou poměrně rozsáhlé, tak jsem si udělala hrubý náčrt. Upravila jsem tři povídky. A manžel řekl, že bych je měla přeložit všechny a vydat.“
Sháněla jste nakladatele sama, nebo vás oslovil?
„Muž jednou řekl, že bychom mohli dát někomu o povídkách vědět. Rozeslal informace po nakladatelstvích, ale Olympia byla první, kdo se ozval. Pak mě čekala tichá, ale moc pěkná práce doma.“
 
Považujete za těžší převedení povídek do češtiny, nebo jejich porozumění v angličtině?
„Není asi problém povídkám porozumět v angličtině, ale převést je do češtiny. Chcete tajemství? Nejdříve jsem přečetla větu a snažila si v hlavě vytvořit obraz nálady, myšlenky, zkrátka to, co se v ději odehrává, a také tón, jakým je to řečené. Potom jsem se pokusila onen obraz vytvořit v češtině a teprve poté jej porovnávala s originálem. Nedá se překládat slovo od slova, protože převádění z jednoho jazyka do druhého je spíše o hledání, o porovnávání velmi jemných rozdílů, o jazykové rozmanitosti a specifičnosti toho daného jazyka.“
Překládala jste všechny povídky najednou?
„Ne, vždycky jsem pracovala pouze na jedné povídce, ale když byla hotová, nechala jsem překlad uležet a začala pracovala na jiné povídce. Po nějaké době jsem ji znovu četla, ale většinou již bez originálu. Posuzovala jsem, zda je text zvukomalebný a dobře se poslouchá. Čtu ráda poezii. Dává mi schopnost poznat, co všechno lze ještě se slovy udělat, kde je hranice.“
 
Co bylo nejsložitější?
„Část povídek jsem přeložila ještě před tím, než je Olympia přijala. Poté, co jsem podepsala smlouvu, tak mě psychicky ovlivňovalo datum, k němuž jsem musela překlad odevzdat. Termín mě trochu svazoval, ale na druhou stranu jsem zase pracovala s pocitem, že nepřekládám jen tak do šuplíku. Věty se mi honily hlavou. Škrtala jsem je a mnohokrát přepisovala. S povídkami začnete žít, uvědomujete si jejich hloubku. Napoprvé čtete příběh, napodruhé odkryjete jeho morální poslání a po třetím čtení se s povídkou začínáte reflektovat jako člověk.“
 
Ovlivnily povídky váš život?
„Obohatily mě. Začala jsem více přemýšlet o sobě. Nejdříve jsem je četla ze zvědavosti, pak se staly součástí mého života. Dokonce přivedly manžela do kuchyně.“
Irský povídkář proslul zarputilou snahou o dokonalost. Vyrovnala jste se s tím?
„Kniha vydala asi rok systematického psaní, kdy jsem s ní žila. Stále jsem upravovala texty napsané bohatým jazykem. Až tehdy mi docházelo, jakého velikána překládám – Frank O´Connor patří k nejlepším irským povídkářům. Snažila jsem se, aby překlady sdělily to hluboké lidství, které je v textu ukryto, ale zároveň neztratily onen jiskřivý smysl pro humor. Irové jsou nepřekonatelní vypravěči. Mnohdy jsem házela zmačkané papíry do koše a začínala znova. S matkou – češtinářkou jsem se dohadovala, jak to má znít.“
Považujete překládání za těžkou disciplínu?
„Neuvěřitelně. Ve všední dny jsem věnovala překladu nejméně hodinu. Byly dny, kdy jsem řešila tisíce věcí. Nejlepší byly soboty, dopoledne jsem si překlady doslova užívala. A také jsem se celý rok téměř nedívala na televizi.“
Už máte tip na další publikaci?
„ Pánbůh ví, ale moc ráda bych v překladech pokračovala. S povídkami jsem zažila měsíce neuvěřitelně krásné práce.“