První klavír, ten dětský, dostal ve svých třech letech. K Vánocům. Jen tak, pro radost.

A pak se děly věci…

Tehdy malý Matyáš Novák se do jeho testování pustil s takovou vervou a nasazením, že jeho rodina zpozorněla. Nejen, že jeho brnkání znělo jako skutečná hudba, ale brzy došlo také na stížnosti: tříletý kluk zjistil, že na dětském piánu zřejmě chybějí nějaké klávesy. A ty on nutně potřebuje.

Události nabraly rychlý spád.

Matyáš dostal „normální" klavír, rodina našla učitele, kteří by se doma, v Hradci Králové, zjevně talentovaného kluka ujali, a brzy se o Matyášovi začalo mluvit jako o geniálním dítěti. Bylo jasné, že Matyáš má mimořádný talent.

Poprvé jsme se spolu setkali, když bylo Matyášovi deset let – právě se chystal na svůj první koncert s hradeckou Filharmonií. Miloval Mozarta, měl vážnou – byť dětskou – tvář, uměl zpaměti český vlakový řád a trval na tom, že kdo umí, nemusí zkoušet.

Jakou cestu Matyáš Novák z Hradce Králové, jehož jméno dnes zná mnoho lidí z hudební branže po celé Evropě, ušel na posledních deset let? Nebyl jenom jedním z těch domněle geniálních dětí, jejichž aktuální schopnosti osud velmi rychle srovná s ostatními?

Náš rozhovor, naše „setkání po letech", říká jasně: Matyáš je na mimořádné cestě.

K piánu a vlakovým řádům přibral ještě housle, dirigování, slepice, pečení, a taky velmi zvláštní humor, studuje současně několik škol a svoje osmnáctiny v příštím roce oslaví opravdu stylově.

A to je vlastně teprve začátek.

V době, kdy jsem měla možnost vás poznat, jste chodil do základní a do umělecké školy, 
a s dědečkem jste pak jezdil do Prahy na HAMU. Byl jste malý kluk, bylo vám osm…
Od dvanácti let jsem jezdil do Prahy. Studoval jsem housle u MgA. Dany Vlachové, profesorky Pražské konzervatoře a klavír nejprve u MgA. Milana Langera, rovněž profesora Pražské konzervatoře, později u MgA. Ivo Kahánka, pedagoga HAMU Praha. Do Prahy jsem jezdil vlakem s dědou a babičkou. Mám na tu dobu krásné vzpomínky, hudební i ryze osobní – děda  připravoval na cestu vždy vynikající svačinu.

Kromě klavíru jste tenkrát toužil také studovat i hru na housle a dirigovat. Jak jsou na tom 
v současné době tyhle dva sny?
Na housle hraju už jen příležitostně, ale dirigování mě láká stále. V červenci jsem měl příležitost vyzkoušet si dirigování orchestru v Itálii.  Zúčastnil jsem se master classu, který vedl německý klavírista a dirigent Alexander Lonquich. Master class byl určen pro velmi limitovanou skupinu studentů, takže jsem příliš nedoufal, že mě vyberou. Nakonec se to povedlo a spolu s dalšími třemi klavíristy z Japonska, Číny a Rumunska jsme nastudovali Mozartovy koncerty č. 17 a 19. Na koncertě jsme se představili jako sólisté a zároveň jako dirigenti. Tato praxe byla rozšířená v období klasicismu. Klavírista sedí zády k publiku, takže je v úzkém kontaktu s orchestrem. Cítíte ten  příval energie a sounáležitost s hudebníky, je to skvělý pocit. Pokud všechno funguje, jak má, přenese se nadšení i na posluchače a všichni jsou uchváceni. Pokud navíc hrajete Mozarta, který je zázračný sám od sebe, je to dokonalé.

Před lety jste mi říkal, že doma moc necvičíte, protože to nepotřebujete – hudba pro vás byla radost a vášeň, ne dřina. Změnilo se v tomto ohledu něco, když jste během těch let postoupil do „jiné ligy"?
Mám výhodu, že se učím rychle. Cvičím tak, že si každý den každou skladbu jednou zahraju, skladby se vylepšují samy od sebe. Tenhle postup má tu výhodu, že pokaždé, když cvičím, je to vlastně takový koncert. Mí rodiče nejsou hudebníci, takže nemají srovnání s ostatními a dlouho si mysleli, že takhle „trénují" všichni. Když jsme začali jezdit do zahraničí na soutěže a kurzy, byli rodiče překvapení, že většina ostatních klavíristů cvičí mnohem déle, navíc jsou schopni neúnavně opakovat jedno místo. Na soutěži v Německu takhle ve vedlejší třídě cvičila soutěžící z Číny. Hrála stále dokola dva takty, maminka po deseti minutách prohlásila, že počká venku, jinak u ní propukne duševní choroba…

Seznam vašich úspěchů z posledních let, vítězství v soutěžích a účastí na prestižních přehlídkách, je impozantní –  pro laika i pro odborníka. Plní se vaše dětské představy o světě, do kterého jste mířil jako mimořádně nadaný, ale malý kluk?
Uvědomuju si, že mám velké štěstí, protože se můžu věnovat tomu, co mě baví. Nikdy jsem nebyl typické dítě, takže fakt, že jsem starší, mi vyhovuje, protože okolí už nepřipadám tak divný. Pokud chcete v jakémkoli oboru dosáhnout na vrchol, musí se potkat řada věcí, a ne všechny můžete ovlivnit. To ale neznamená, že by se o ten vrchol člověk neměl snažit. Štěstí přeje připraveným.

Studujete v Hradci, v Pardubicích a v Itálii, jezdíte po Evropě na semináře. Je možné popsat něco jako váš běžný den?
Termín „běžný den" zní trochu jako nudný den, a takové dny nezažívám. Díky studiu na několika školách a mému velkému koníčku, kterým je chov drůbeže, vedu poměrně vzrušující život. Ale pokusím se popsat svůj ideální den. Sobota. Vstanu kolem šesté. Odjíždím na kole do své chovné stanice. Obědvám u babičky. Pokud jde o jídlo, jsem její oblíbený vnuk – jím hodně a všechno. Po obědě cvičím na klavír. Odpoledne jedu na výlet na kole. Volím oblíbenou trasu: Plotiště – Chaloupky – Bříza – Bor – Probluz. Večer znovu pracuju v chovné stanici. Domů se vracím po deváté. Vyřizuju maily. Kolem jedenácté jdu spát.

Máte před sebou několik koncertů ve východních Čechách. Jak vlastně vzniká dramaturgie koncertů? Vybíráte si skladby sám? A máte už dnes kolem sebe lidi, kteří vám pomáhají s produkcí, image, PR a podobně?
Na novou koncertní sezonu se moc těším. V září vystoupím na klavírních recitálech v Hradci Králové (8. září), Novém  Bydžově (11. září) a Šumperku (21. září). Zajímavé bude vystoupení v Novém Bydžově, kde budu během koncertu střídat dva různé nástroje. Také mě čekají koncerty s houslistkou Larisou Palochovou v Praze (15. září) a Litomyšli (20. září) v rámci česko-japonského festivalu Mladá Praha. S dramaturgií koncertů je to různé. Někdy mají pořadatelé konkrétní požadavek na repertoár, jindy si mohu sám vybrat, co chci hrát. Od března letošního roku mě na území České republiky zastupuje umělecká agentura.

Ráda bych věděla, který z projektů, na kterých momentálně pracujete, vás nejvíc baví – slepice a pečení samozřejmě nevyjímaje.
Líbí se mi, jak se všechny mé záliby prolínají. Minulý měsíc jsem byl na kurzech v Rakousku. Byly to kurzy komorní hry a dostali jsme je s houslistkou Larisou Palochovou jako odměnu za absolutní vítězství v letošním ročníku Mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Kurzy byly velmi intenzivní, ale ve čtvrtek odpoledne jsem měl volno. Na internetu jsem si našel kontakt na chovatele štýřanek v okolí a vydal se pěšky do deset kilometrů vzdálené vesnice. Manželka chovatele, kterou jsem na statku zastihl, byla velmi překvapená. Nestává se příliš často, aby klavírista z Čech sháněl nepříbuzného kohouta štýřanek do svého chovu. Nejvíc ji udivilo, že jsem přišel pěšky.

Slepice! Tahle vaše vášeň mě hodně překvapila. Prý už kvůli nim nestíháte ani péct? Dřív vás to hodně bavilo…
Je pravda, že peču mnohem méně než dřív. Můj chov je poměrně velký a úměrně tomu vyžaduje hodně péče. Co je ale úžasné, je fakt, že výsledek práce, kterou u slepic odvedu, je vidět okamžitě. A to je pocit, který mám opravdu rád.

Na začátku jsem se vás ptala, jak dopadly vaše dětské sny. Jaké představy máte dnes, v sedmnácti, o své budoucnosti?
Myslím, že každý člověk, bez ohledu na profesi, chce být v životě spokojený. A každý potřebuje ke spokojenosti něco jiného. Já potřebuju mít okolo sebe lidi, které mám rád, a mít možnost věnovat se činnostem, které mě těší. Samozřejmě mám nějaké profesní ambice, ale když vidím ty davy skvělých klavíristů na mezinárodní scéně, říkám si, že je dobré zůstat při zemi, a to i v případě, kdy vás všichni velebí.

Kdo vás v životě dosud nejvíc ovlivnil? Kdo jsou ti nejdůležitější lidé ve vašem životě?
Určitě rodina a skvělí učitelé. A potom řada lidí, se kterými jsem strávil třeba velmi omezenou dobu, ale jsou to tak výrazné osobnosti, že vás setkání s nimi ovlivní na celý život. A nemám na mysli jenom lidi slavné a všeobecně respektované, ale i ty takzvaně obyčejné. Uvedu příklad. Moje babička má sousedku, paní Nýdrlovou. Je jí 92 let. Často ji vídám, jak s kolečkem vyváží odpad, nebo cupitá do města. Moje o generaci mladší babička jí nestačí, protože paní Nýdrlová chodí moc rychle. Také vyrábí šťávy, zavařuje a  krásně šije. Když byla mladá, pracovala jako švadlena. Vždycky, když zničím u slepic kalhoty, paní Nýdrlová je opraví. Pozoruhodné je, že takto opravené kalhoty vypadají lépe než nové, a to pokaždé. Vážím si lidí jako je paní Nýdrlová, lidí, kteří něco umějí a kteří jsou pracovití.

Filharmonické orchestry se dnes často pouštějí do projektů typu Filharmonie hraje Pink Floyd, Filharmonie hraje Queen… Šel byste do toho? Jak se vám takové projekty líbí?
Tyto crossoverové projekty mi blízké nejsou, ale řekl bych, že i tady platí Nikdy neříkej nikdy. V současné době lze vypozorovat  dva trendy. Jednak hrají klasická tělesa hudbu jiných žánrů, například pop, jednak někteří hudebníci vytvářejí moderní aranžmá klasických skladeb. Chápu záměr pořadatelů přilákat nové, zejména mladé publikum, ale nejsem si jistý, zda se to daří. Docela by mě zajímalo, kolik lidí z těch, kteří navštíví tyto projekty, přijde na standardní koncert symfonického orchestru, nebo si poslechne skladby například Antonia Vivaldiho v původní podobě. Přitom konkrétně Vivaldiho hudba je tak nadčasová, že žádné úpravy nepotřebuje. Ale jak říká moje babička, proti gustu žádný dišputát, třeba se časem taky k něčemu podobnému uchýlím.

Jakou muziku si momentálně pouštíte do sluchátek na dlouhé cestě? Třeba do školy v Itálii?
Do sluchátek nic, protože to mi odjakživa vadilo, na rozdíl od mého mladšího bratra, který budí bez sluchátek dojem, že ho kus chybí. Já sám poslouchám nejraději klasickou hudbu, a pokud jde o cesty autem, celá rodina respektuje hudební vkus tatínka, protože jsme rádi, že nás dopraví, kam je třeba. Někdy je to sice hodně náročné, ale je to výborný způsob, jak se stát tolerantnějším člověkem.

Co vás – kromě východočeských koncertů – čeká ještě do konce roku? A vůbec – v nejbližší době?
Do konce roku chystám několik recitálů v České republice, koncertní turné po Číně, v listopadu budeme s houslistkou Larisou Palochovou natáčet profilové CD ve studiu Českého rozhlasu. Velkou radost mám z toho, že v této koncertní sezoně vystoupím celkem třikrát v rodném Hradci. 8. září  spolu s klavíristkou Kateřinou Potockou v Klicperově divadle, 17. listopadu budu hrát 1. větu ze Schumannova klavírního koncertu s orchestrem Pražské konzervatoře v sále Filharmonie Hradec Králové a konečně 20. června, v den svých 18. narozenin, budu mít v sále Filharmonie Hradec Králové klavírní recitál.

To je náhoda, koncert v den vašich osmnáctých narozenin?
Souhlasím s těmi, kdo si myslí, že náhody neexistují. Mohl jsem se narodit kdekoli, ale narodil jsem se ve městě, kde se už 150 let vyrábějí skvělé klavíry. Jeden z nich, ten úplně nejkrásnější, mi fima Petrof dopraví 20. června do sálu Filharmonie Hradec Králové, abych spolu se svými fanoušky oslavil vstup do světa plnoletosti. Ten koncert je takový originální narozeninový dárkový balíček (nástroj Antonín Petrof – posluchači – krásný sál). Mimochodem, na Antonína budu hrát i 8. září v Klicperově divadle, takže úvodní i závěrečný koncert sezony budeme hrát spolu, já a Antonín, dva Hradečáci.