Na schodech pak seděla dívka, okolo sebe spoustu budíků. Před dveřmi do sálu stal další bosák a zase nepouštěl. Sobotecké dámy aranžovaly kytku, aby byla jako každý rok, jenomže loni takové zpoždění nebylo.

Moje sousedka v sále přiznala, že poprvé byla na Sobotce před osmačtyřiceti léty. Nechtělo se mi věřit, ale jsou tu v Sobotce jiná měřítka. V tom je jeden ze soboteckých půvabů.

Jiří Šlupka Svěrák za piánem bude mít za dva roky sedmdesát a jeho partneři na Ceremonii jsou studentky a studenti. Setkání generací hned při zahájení.

Ceremonii postavila Lada Blažejová za pomocí studentů Adama Hoška a Jana Trče. Zbytek na jevišti pochází taky ze Studia Šrámkova domu. Adam přiznal, že vznik konal se za pomocí technologie dálkově, herečky a herci sešli se naživo poprvé v pátek. Představení bylo o českém jazyce, o Oldřichovi a Boženě. Nejlepší byly přechodníky. A taky přímý televizní přenos ze schodiště, kde byla ta dívka s budíky.
Na závěr všichni zpívali písničku o krásném zámku, celý sál se postavil jako při hymně. Nebylo to jako.

Poetické odpoledne začalo na Šolcově statku, kam přijela Umělecká akademie z Hovorčovic. Krásný název. Ale ony to jsou deseti až dvanáctileté děti z dramaťáku při základní škole docela nevelké obce. Ale umělci nazývají se právem.

Protože docela foukalo, hrály děti v kroužku hru pro zahřátí, než se diváci sejdou. Paní učitelce a režisérce říkají Martino, a tykají. To tak prý v dramaťácích bývá.

Vybrali verše Pavla Šruta a Emanuela Frynty, postavili jednoduchou scénu z pomalované látky a válečků, které byly zároveň židličkami i kulisami. Na té scéně byl nepřetržitý pohyb, radost z něj, radost z hravých veršů a krásné češtiny, kterpu, když se slova dobře poskládají, je radost poslouchat. To básníci a členové Umělecké besedy dovedou. Radost poslouchat, radost pozorovat. Nebyla chvilka klidu. Slovo a pohyb pěkně spojené a úsměvem podtržené. Na závěr, to už bylo mimo program, dávaly si děti s Martinou navzájem dárky. To taky o čemsi napovídá.

Pak se všichni přesunuli na zahradu Šrámkova domu a že to byl dlouhý průvod. Tam se hrála Zadlužená princezna. Česko – slovenské autorské představení dvojky (počtem) zvané Lúza z Hradce Králové. Tady zase byla milá slovenčina Daniely Meszárošové (Samozřejmě bosá dívka s kytarou milá taky) a rozverné herectví Mirka Vrbického, kterého moc neposlouchaly rekvizity. Ale třeba to patřilo ke scénáři. Autoři se neomlouvají za některá slova nevhodná pro děti. Vysvětlují, že na internetu je to horší. Jemné propojení představení s tištěným programem tady hraje taky. Ta reakce ilustruje rozmanitost Šrámkovy Sobotky.

Hospodář na Šolcově statku měl vernisáž grafik Jiřího Anderleho skvěle promyšlenou a připravenou. Protože se mistr Anderle nemohl dostavit, zajistil telefonické spojení. V něm výtvarník připomněl, že dar života dostáváme jen jednou. On byl totiž taky rozhlasák a taky hrál v Černém divadle. Inu, zase ono propojení kumštů.

K tomu ještě přijela Eva Kriz - Lifková se svými šansony a , Milan Dvořák s klávesami. Ti předvedli vlastní minivystoupení, ve kterém francouzské brr zpěvačky skvěle sedělo s jejím půvabem.

Sedmnáct grafik v provedení suchá jehla obtížno komentovat, jak u tohoto druhu kumštu bývá. Ženy. Jejich portréty. Portréty z různých jejich věků vedle sebe. Barva minimální, ale to málo je funkční.

Jen několik kousků z nedělního programu, několik žánrů. Věru těžké vidět všechno a ještě to zažít. Tedy výběr. Pak si dát pivo, sednout si s ním na kašnu (to se v Sobotce smí). Nechat se jen tak dívat na Šrámkův dům, jak pomalu zapadá sluníčko.

Bohumír Procházka